Kdybych svou dceru tolik nerozmazlovala, možná bychom byli stále spolu

„Kdybys ji tolik nerozmazlovala, možná bychom byli ještě spolu!“ křičel na mě Petr, když za sebou naposledy práskl dveřmi. Jeho hlas mi ještě dlouho zněl v uších, zatímco jsem seděla na pohovce a dívala se na rozházené hračky na koberci. Naše dcera Klárka byla v té době teprve osmiletá, ale už tehdy jsem cítila, že se něco mezi námi všemi nenávratně láme.

Petr byl vždycky zastáncem přísné výchovy. „Děti potřebují hranice,“ říkával často, zatímco já věřila, že láska a svoboda jsou tím nejlepším, co mohu Klárce dát. Nikdy jsem na ni nekřičela, nikdy jsem jí nic nezakazovala. Když chtěla zmrzlinu před večeří, dostala ji. Když nechtěla dělat úkoly, nevadilo mi to. „Však ona si k tomu najde cestu sama,“ říkala jsem si.

Jenže Petr to viděl jinak. Každý večer jsme se hádali kvůli maličkostem – kvůli rozházeným botám v předsíni, kvůli tomu, že Klárka nechce jíst zeleninu, kvůli tomu, že jí dovolím spát u mě v posteli, když má noční můry. „Takhle z ní vychováš rozmazleného spratka,“ vyčítal mi.

Jednoho večera jsem seděla u stolu a snažila se přesvědčit Klárku, aby si udělala domácí úkoly. Ona jen pohodila hlavou a řekla: „Maminko, ty přece říkáš, že škola není všechno.“ Petr to slyšel a vybuchl: „Vidíš? Už tě vůbec nerespektuje! Děláš z ní malého tyrana!“

Někdy jsem si připadala jako mezi dvěma mlýnskými kameny. Chtěla jsem být tou nejlepší mámou, ale zároveň jsem nechtěla přijít o Petra. Jenže čím víc jsem ustupovala Klárce, tím víc se Petr vzdaloval. Až jednoho dne přišel domů dřív z práce, sbalil si kufr a řekl: „Já už tohle dál nedám. Buď začneš Klárku vychovávat, nebo odcházím.“

Stála jsem tam s otevřenou pusou a nemohla uvěřit tomu, co slyším. „To nemyslíš vážně,“ šeptla jsem. On se jen smutně usmál: „Myslím. Už dávno tě nemiluju tak jako dřív. Všechno jsi podřídila Klárce.“

A tak odešel. Zůstala jsem sama s dítětem, které mě milovalo bezpodmínečně – nebo jsem si to aspoň myslela.

První týdny po rozvodu byly těžké. Klárka se mě držela jako klíště, pořád chtěla být se mnou. Ale jak rostla, začala být čím dál víc svéhlavá. Ve škole měla problémy s autoritami, doma mi odmlouvala a často se zavírala do pokoje. Snažila jsem se jí být kamarádkou, ale ona mě začala odstrkovat.

Jednou večer přišla domů pozdě a já se jí zeptala: „Kde jsi byla?“ Odpověděla mi jen: „To je moje věc.“ V tu chvíli jsem si uvědomila, že už ji vlastně vůbec neznám.

Začaly chodit stížnosti ze školy – Klárka je drzá na učitele, neplní povinnosti, dokonce byla přistižena při krádeži v obchodě. Volala mi třídní učitelka paní Novotná: „Paní Dvořáková, vaše dcera potřebuje pevnější ruku.“

Seděla jsem večer u stolu s hlavou v dlaních a přemýšlela: Kde jsem udělala chybu? Vždyť jsem jí chtěla dát jen to nejlepší – svobodu, pochopení, lásku bez podmínek.

Jednoho dne přišla Klárka domů s modřinou pod okem. „Co se stalo?“ ptala jsem se vyděšeně. Jen pokrčila rameny: „Nic.“ Později jsem zjistila od sousedky paní Procházkové, že se poprala s jinou holkou kvůli klukovi.

Začala jsem mít strach. Strach o ni i o sebe. Byla jsem na všechno sama – Petr si našel novou rodinu a o Klárku projevil zájem jen jednou za měsíc.

Jednou v noci jsem slyšela šramot v kuchyni. Šla jsem tam a našla Klárku s lahví vína v ruce. Bylo jí teprve patnáct. „Co to děláš?“ vykřikla jsem. Ona na mě jen zírala prázdným pohledem: „Vždyť ty mi nikdy nic nezakazuješ.“

V tu chvíli mi došlo, že všechno moje snažení být tou nejhodnější mámou vedlo přesně tam, kam mě Petr varoval.

Začala jsem hledat pomoc – psychologa pro sebe i pro Klárku. Ale bylo už pozdě? Klárka mi jednoho dne oznámila: „Stěhuju se k tátovi.“

Zůstala jsem sama v prázdném bytě. Každý den si vyčítám svoje rozhodnutí. Kdybych byla přísnější… Kdybych jí nastavila hranice… Možná by byl Petr ještě se mnou. Možná by Klárka nebyla tak ztracená.

Ale kdo vlastně rozhoduje o tom, co je správná výchova? Je lepší dítě milovat bez podmínek a riskovat jeho rozmazlenost? Nebo je lepší být přísný a riskovat jeho vzdor?

Někdy sedím u okna a dívám se do tmy. Přemýšlím: Kdybych mohla vrátit čas… Udělala bych něco jinak? Nebo jsme prostě všichni odsouzeni opakovat chyby svých rodičů?

Co myslíte vy? Je možné najít rovnováhu mezi láskou a přísností? Nebo je každá matka odsouzena k tomu, aby jednou litovala svých rozhodnutí?