Když dětská rozmar málem zničil přátelství: «Můj manžel už to nevydržel a zeptal se: ‘Nemůže si hrát sama nebo koukat na pohádky?'»

„Nemůže si hrát sama nebo koukat na pohádky?“ ozvalo se z kuchyně, kde můj manžel Petr podrážděně bouchl dvířky od lednice. Jeho hlas byl napjatý a já cítila, jak se mi v žaludku svírá uzel. V obýváku seděla Jana, moje nejlepší kamarádka od základky, a její čtyřletá dcera Anička už půl hodiny tahala našeho syna Filipa za rukáv, aby si s ní šel hrát na princezny. Filip byl unavený po škole a já jsem věděla, že Petr už toho má dost. Ale co jsem měla dělat? Jana byla po rozvodu sama a Anička byla její středobod vesmíru.

„Jani, možná by Anička mohla chvíli koukat na pohádky, Filip je fakt unavený,“ zkusila jsem opatrně. Jana se na mě podívala pohledem, který jsem u ní neznala – byl v něm stín výčitky i smutku. „Ona je celý týden sama, když jsem v práci. Myslela jsem, že tady si aspoň užije společnost.“

Vzpomněla jsem si na naše společné večery před lety, kdy jsme s Janou seděly na balkoně s vínem a smály se, až nám tekly slzy. Teď jsme spolu byly hlavně proto, že naše děti si měly s kým hrát. Ale poslední měsíce se něco změnilo. Jana začala sdílet na Facebooku a Instagramu jen fotky Aničky – jak maluje, jak jí zmrzlinu, jak spí. Každý její profil měl Aniččinu tvář. Když jsem jí napsala zprávu, odpověděla mi až za několik dní a většinou jen poslala další fotku své dcery.

Jednou večer jsem otevřela Messenger a zjistila, že Jana změnila profilovku – zase Anička. Projela jsem její profil a zjistila, že posledních šest měsíců tam není jediná zmínka o ničem jiném než o jejím dítěti. V tu chvíli mě bodlo u srdce. Kde je ta holka, která mi pomáhala přežít rozchod s mým bývalým? Kde je ta Jana, která mi vždycky řekla pravdu do očí?

Začala jsem si všímat i jiných věcí. Když jsme šly s dětmi na hřiště, Jana neustále běhala za Aničkou a kontrolovala ji. „Nelez tam! Spadneš! Dej pozor!“ volala každých pár minut. Ostatní maminky si šeptaly a já jsem se cítila trapně. Filip už byl zvyklý hrát si sám nebo s kamarády, ale Anička bez Jany neudělala ani krok.

Jednou jsme šly do cukrárny a Anička začala křičet, že chce druhý dortík. Jana jí ho koupila bez mrknutí oka. „Musím jí to dopřát, když je bez táty,“ řekla mi tiše. Já jsem ale viděla, jak se ostatní maminky dívají a šeptají si.

Doma jsme s Petrem začali mít kvůli Janě hádky. „Proč pořád zvete Janu s Aničkou? Vždyť Filip už je z nich otrávený! A já taky!“ vyčetl mi jednou večer. „Je to moje kamarádka,“ bránila jsem ji. „Ale ty máš taky právo na svůj klid,“ řekl Petr a já věděla, že má pravdu.

Jednoho dne mi Jana zavolala v slzách. „Lucko, já už nemůžu. Všichni mě odsuzují, že Aničku rozmazluju. Ale já mám strach, že když jí nedám všechno, co chce, bude nešťastná.“

Seděla jsem u okna a dívala se na šedé paneláky venku. „Jani, možná bys měla zkusit najít si čas i pro sebe. Přijď někdy sama, bez Aničky. Můžeme jít do kina nebo na víno jako dřív.“

Jana mlčela dlouho. „Já už vlastně ani nevím, kdo jsem bez ní,“ zašeptala nakonec.

V tu chvíli mi došlo, že jsme obě ztratily samy sebe v rolích matek a manželek. Že jsme zapomněly být kamarádkami – ženami, které mají své sny a touhy.

Další týdny byly těžké. Jana se stáhla ještě víc do sebe a já jsem ji vídala jen na sociálních sítích – pořád jen Anička, Anička, Anička. Petr byl rád, že máme doma klid, ale mně bylo smutno.

Jednoho dne mi přišla zpráva: „Lucko, můžu přijít? Sama.“

Když přišla ke mně domů, byla bledá a unavená. Sedly jsme si ke stolu a mlčely. Pak Jana začala plakat.

„Já mám strach být sama,“ přiznala se mi poprvé v životě.

Objala jsem ji a řekla: „Nejsi sama. Máš mě.“

Od té doby jsme začaly znovu budovat naše přátelství – pomalu a opatrně. Jana se učila nechat Aničku chvíli samotnou a já jsem se učila říkat ne.

Někdy si říkám: Je možné najít rovnováhu mezi mateřstvím a přátelstvím? Nebo musí jedno vždycky ustoupit tomu druhému? Co myslíte vy?