Jsem špatná babička? Příběh o vině, lásce a hranicích

„Mami, ty jsi fakt nemožná! Všechny moje kamarádky mají babičky, které jim pomáhají, jen já mám smůlu!“ Lenka mi to vmetla do tváře tak prudce, až jsem na chvíli ztratila řeč. Stála uprostřed kuchyně, ruce v bok, oči plné slz a vzteku. Malý Matýsek a Anička seděli u stolu a tiše sledovali naši hádku.

„Lenko, já už opravdu nemůžu. Táta je nemocný, pořád chodím do práce a večer padám únavou,“ snažila jsem se jí vysvětlit. Ale ona jen protočila oči a zvýšila hlas: „To jsou pořád jen výmluvy! Já nemám práci, nemám peníze na školku a ty mi ani nechceš pohlídat děti! Co mám podle tebe dělat?“

V tu chvíli jsem měla chuť utéct. Všechno se ve mně sevřelo. Vždycky jsem se snažila být dobrou matkou. Lence jsem obětovala mládí – narodila se mi v devatenácti, když jsem ještě studovala na zdravotní škole. Její otec nás opustil, když jí byly tři roky. Všechno jsem zvládla sama – školu, práci, domácnost. Nikdy jsem si nestěžovala. A teď? Teď jsem podle vlastní dcery špatná babička.

Když Lenka odešla s dětmi domů, sedla jsem si ke stolu a rozplakala se. Můj muž Petr přišel z ložnice a pohladil mě po rameni. „Alenko, nemůžeš si to tak brát. Děláš pro všechny maximum.“

Jenže já měla v hlavě jen Lenkina slova. Byla nezaměstnaná už půl roku. Její manžel ji opustil před dvěma lety kvůli jiné ženě. Zůstala sama s dětmi v malém bytě na sídlišti v Modřanech. Snažila jsem se jí pomáhat – občas peníze, občas nákup, někdy pohlídat děti. Ale poslední dobou už to prostě nešlo.

Petr je po mozkové mrtvici. Potřebuje moji péči skoro pořád – převlékání, jídlo, léky. Do toho chodím na směny do nemocnice na Karláku. Někdy mám pocit, že už ani nevím, jak vypadá odpočinek.

Přesto mě trápilo svědomí. Vždyť jsou to moje vnoučata! Ale kde mám brát sílu? Když jsem byla mladá, taky mi nikdo nepomáhal. Moje máma byla nemocná a táta pil. Všechno jsem zvládla sama.

Další den mi Lenka napsala zprávu: „Mami, promiň za včerejšek. Ale fakt nevím, co mám dělat.“

Dlouho jsem přemýšlela nad odpovědí. Nakonec jsem jí zavolala.

„Leni, já tě chápu. Ale opravdu teď nemůžu být každý den s dětmi. Potřebuju taky trochu klidu a musím se starat o tátu.“

„Já vím…“ vzlykla Lenka do telefonu. „Jenže já už fakt nevím kudy kam. Byla jsem na úřadu práce, ale nic pro mě nemají. Děti jsou pořád nemocné a školka je drahá.“

„Zkusíme najít nějaké řešení spolu,“ navrhla jsem opatrně.

„A jaké? Ty jsi pořád v práci nebo s tátou…“

„Možná bychom mohly požádat o pomoc sociální pracovnici? Nebo zkusit nějakou komunitní skupinu pro samoživitelky?“

Lenka chvíli mlčela. „Já nevím… Připadám si jako neschopná matka.“

„To nejsi,“ ujistila jsem ji rychle. „Jen je toho na tebe moc.“

Týden jsme spolu skoro nemluvily. Cítila jsem napětí pokaždé, když mi přišla zpráva od Lenky nebo když jsem zahlédla její fotku s dětmi na Facebooku. V práci jsem byla podrážděná a doma unavená.

Jednoho večera přišla Lenka nečekaně ke mně domů. Děti nechala u sousedky.

„Mami… promiň,“ začala hned ve dveřích.

Objaly jsme se a obě jsme plakaly.

„Já vím, že toho máš hodně,“ řekla tiše. „Jen mě to všechno tak drtí…“

Sedly jsme si spolu do kuchyně a poprvé po dlouhé době si otevřeně povídaly.

„Víš, já mám někdy pocit, že musím být pořád silná,“ svěřila jsem se jí. „Ale už prostě nemůžu všechno zvládat.“

Lenka přikývla: „Já taky ne…“

Začaly jsme hledat možnosti – společně jsme volaly na úřad práce, hledaly inzeráty na hlídání dětí, ptaly se známých na brigády i levnější školku.

Nebylo to jednoduché. Ale najednou jsme nebyly každá sama proti světu.

Dnes už je to pár měsíců od té hádky. Lenka našla brigádu v knihovně a děti chodí dvakrát týdně do komunitního centra na Smíchově. Já hlídám jen občas – když mám volno a Petr je stabilní.

Náš vztah s Lenkou je křehký, ale upřímnější než kdy dřív.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Opravdu musí být babička vždycky ta zachránkyně? Nebo máme právo říct: už nemůžu? Co byste udělali vy na mém místě?