Stíny minulosti: Když tchýně miluje bývalou snachu

„Proč jsi mi to udělala, Lucie? Vždyť jsi byla moje nejlepší kamarádka!“ Marta na mě křičela v kuchyni, kde jsme se potkaly po měsících ticha. Její hlas se třásl a v očích měla slzy. Já jen stála, neschopná slova, a v hlavě mi zněla jediná věta: „Musela jsem to udělat.“

Petr byl pro mě vždycky víc než jen kamarádčin manžel. Vídali jsme se často, protože naše děti chodily do stejné školky, a já jsem sledovala, jak se jejich vztah rozpadá. Marta byla poslední roky uzavřená, podrážděná, často na Petra křičela kvůli maličkostem. On se mi jednou svěřil: „Nevím, jak dál. Připadám si doma jako vetřelec.“

Jednoho večera jsme spolu zůstali déle v parku, děti si hrály na hřišti a my seděli na lavičce. Povídali jsme si o všem možném, až najednou Petr řekl: „Víš, že jsi jediná, kdo mě opravdu poslouchá?“ Podíval se na mě takovým způsobem, že jsem cítila, jak mi buší srdce. Ten večer jsme se poprvé políbili.

Věděla jsem, že to není správné. Ale zároveň jsem cítila, že Petr potřebuje někoho, kdo ho pochopí a podpoří. Marta už to dávno nebyla. Když se to provalilo, byl to konec nejen jejich manželství, ale i mého přátelství s Martou. „Zradila jsi mě,“ řekla mi naposledy do telefonu.

Petr se ke mně nastěhoval a začali jsme nový život. Jenže jeho rodiče, paní a pan Novotní, mě nikdy nepřijali. „Marta byla naše dcera,“ říkávala tchýně pokaždé, když jsem přišla na návštěvu. Nikdy mi nenabídla kávu, nikdy se nezeptala, jak se mám. Zato Martě volala každý týden a posílala jí peníze na děti.

Jednou jsem zaslechla rozhovor mezi Petrem a jeho matkou:

„Mami, proč pořád pomáháte Martě? Vždyť už nejsme spolu.“

„Protože ona je pořád součást rodiny! Ty sis vybral Lucii, ale my jsme si ji nevybrali.“

Petr se snažil stát za mnou, ale bylo vidět, že ho to bolí. Já jsem se cítila jako vetřelec ve vlastní rodině. Každé Vánoce jsem seděla u stolu a poslouchala příběhy o tom, jak byla Marta skvělá snacha – jak pekla cukroví, jak pomáhala s úklidem chalupy.

Jednou jsem přišla domů a našla Petra sedět v obýváku s hlavou v dlaních.

„Co se děje?“ zeptala jsem se.

„Máma mi dnes řekla, že už nejsem její syn. Prý jsem zradil rodinu.“

Objala jsem ho a snažila se ho utěšit, ale v tu chvíli jsem si uvědomila, že tahle rána se nikdy nezahojí.

Začali jsme mít mezi sebou hádky. Petr byl čím dál víc uzavřený, často odcházel z domu bez vysvětlení. Já jsem měla pocit, že za všechno můžu já – že jsem rozbila dvě rodiny a teď sklízím ovoce svých činů.

Jednoho dne mi Marta napsala zprávu: „Doufám, že jsi šťastná. Já už nemám co ztratit.“ Ta slova mě bodla do srdce. Opravdu jsem šťastná? Stojí to všechno za to?

Začala jsem chodit k psycholožce. Vyprávěla jsem jí o tom, jak mě Petrovi rodiče ignorují, jak mě bolí jejich chladné pohledy a jak mám pocit, že nikdy nebudu dost dobrá.

„Lucie,“ řekla mi jednou psycholožka, „musíte si odpustit. Udělala jste rozhodnutí ve chvíli slabosti – teď musíte žít svůj život a hledat štěstí tam, kde jste.“

Ale štěstí bylo pořád daleko. Když jsme s Petrem slavili výročí, jeho rodiče nám ani nezavolali. Zato Martě poslali květiny k narozeninám.

Jednou večer přišla Marta k nám domů. Otevřela jsem dveře a ona tam stála – unavená, ale klidná.

„Přišla jsem ti říct, že ti odpouštím,“ řekla tiše. „Ale nikdy nezapomenu.“

Zavřela jsem za ní dveře a rozplakala se. Tolik bolesti kvůli jedné lásce.

Dnes žiju s Petrem dál. Snažíme se budovat nový život, ale stín minulosti je pořád s námi. Petrovi rodiče mě stále neberou jako součást rodiny a já nevím, jestli se to někdy změní.

Někdy v noci ležím vedle Petra a ptám se sama sebe: Stálo to všechno za to? Může člověk najít štěstí na troskách cizího života? Co byste udělali vy na mém místě?