Padesát let a sama: Když vás opustí ten, komu jste věřili celý život

„Jak jsi mi to mohl udělat, Karle?“ slyším svůj vlastní hlas, rozechvělý a zlomený, zatímco on si balí poslední košili do kufru. V kuchyni ještě voní káva, kterou jsem mu každé ráno vařila dvacet pět let. On se na mě ani nepodívá. „Jano, už jsme si to řekli stokrát. Prostě to tak cítím. S Alenou je mi dobře. Nechci ti ubližovat, ale musím jít.“

Zůstávám stát v předsíni, ruce sevřené v pěst, srdce mi buší až v krku. Dveře se zavřou a já slyším jeho kroky na schodech. Pak ticho. Jen tikot hodin a můj dech. V padesáti letech jsem zůstala sama. Děti už dávno odešly z domu – Tomáš žije v Brně, Lucie v Praze. Oba mají své životy, své starosti. A já? Já mám jen prázdný byt na sídlišti v Plzni a pocit, že všechno, co jsem budovala, se rozpadlo na prach.

Když jsme se s Karlem poznali na vysoké škole v Plzni, byla jsem přesvědčená, že jsem vyhrála hlavní cenu v loterii života. On byl ten kluk, co mi nosil čaj do knihovny během zkouškového, co mě objal, když jsem brečela kvůli prvnímu neúspěchu. Po promoci jsme spolu začali bydlet v malém bytě po jeho babičce. Byli jsme mladí a plní plánů. Svatbu jsme odložili – chtěli jsme nejdřív něco dokázat. Nakonec jsme se vzali, když mi bylo pětadvacet.

První roky byly krásné. Narodil se Tomáš, pak Lucie. Karel pracoval jako technik v Škodovce, já učila na základce češtinu a dějepis. Byli jsme obyčejná rodina – dovolená na Šumavě, víkendy na chalupě u rodičů v Klatovech, hádky kvůli penězům i smích u stolu při nedělním obědě. Nikdy by mě nenapadlo, že by mě mohl opustit.

Začalo to nenápadně. Karel byl čím dál častěji v práci, domů chodil později a později. Když jsem se ptala, co se děje, mávl rukou: „Mám toho moc.“ Pak přišla Alena – jeho nová kolegyně z oddělení. Prý jen kamarádka. Ale já cítila, že něco není v pořádku. Jednou jsem našla v jeho kapse lístek do divadla – dvě vstupenky na představení, o kterém mi nikdy neřekl.

Když mi to konečně přiznal, svět se mi zhroutil. „Jano, já už tě nemiluju,“ řekl tiše u kuchyňského stolu. „S Alenou je to jiné. Nechci ti lhát.“

První týdny po jeho odchodu byly jako zlý sen. Nemohla jsem spát, jídlo mi nechutnalo. Každý kout bytu mi ho připomínal – jeho hrnek na kávu, knížky na nočním stolku, staré pantofle pod postelí. Děti přijely hned, jak se to dozvěděly.

„Mami, to zvládneš,“ objímala mě Lucie a Tomáš mlčky seděl vedle mě na gauči.

Ale zvládnout to nebylo tak jednoduché. V práci jsem byla jako tělo bez duše. Kolegové šeptali za mými zády – všichni věděli, že mě Karel opustil kvůli mladší ženě. Večer jsem seděla u televize a dívala se na staré české filmy jen proto, abych nemusela myslet na to ticho kolem sebe.

Jednou večer mi zavolala máma: „Janičko, přijď k nám na víkend.“ Ale já neměla sílu ani vstát z gauče.

Začala jsem chodit k psycholožce – paní Novotná byla trpělivá a laskavá. „Musíte si dovolit být smutná,“ říkala mi. „Ale nesmíte si myslet, že váš život skončil.“

Jenže jak začít znovu v padesáti? Přátelé mají své rodiny nebo jsou rozvedení stejně jako já a nechtějí o tom mluvit. Všude kolem mě samé páry – v obchodě, v parku… Připadám si neviditelná.

Jednoho dne mi Lucie poslala zprávu: „Mami, přijeď za mnou do Prahy! Půjdeme do divadla.“ Nechtělo se mi – bála jsem se lidí i toho velkého města. Ale nakonec jsem jela.

Seděly jsme spolu v kavárně na Vinohradech a Lucie mi vyprávěla o své práci i o svém příteli Petrovi. „Mami,“ řekla najednou vážně, „nejsi stará ani nepotřebná. Jsi moje máma a mám tě ráda.“

Poprvé po dlouhé době jsem se rozplakala – tentokrát ne ze smutku, ale z úlevy.

Začala jsem pomalu hledat nové cesty. Přihlásila jsem se do kurzu keramiky v místním kulturním domě. První hodinu jsem byla nervózní jako malá holka – ruce se mi třásly a hlína klouzala mezi prsty. Ale vedle mě seděla paní Eva: „Nebojte se,“ usmála se na mě, „všechno je jednou poprvé.“

Postupně jsem si našla nové známé – chodíme spolu na výlety do okolí Plzně nebo jen tak posedět do kavárny. Není to stejné jako dřív – pořád cítím prázdno po Karlovi i po dětech – ale už to není jen bolest.

Někdy večer sedím u okna s hrnkem čaje a dívám se na světla města. Přemýšlím o tom, co bude dál. Mám strach ze stáří a samoty – bojím se nemocí i toho, že jednou nebudu mít komu zavolat.

Ale zároveň cítím něco nového – možná odvahu? Možná naději? Nevím.

Ptám se sama sebe: Je možné začít nový život i po padesátce? Má cenu ještě doufat v lásku nebo aspoň v klid? Co byste dělali vy na mém místě?