Můj byt, jejich očekávání: Když rodina překročí hranice

„Lucie, prosím tě, musíš nám ten byt dát. Oni nemají kde bydlet!“ Mámin hlas se mi rozléhal v hlavě ještě dlouho poté, co jsem položila telefon. Seděla jsem na podlaze svého malého bytu v Nuslích a zírala na prázdné stěny. Byt, který jsem si koupila po letech dřiny a odříkání. Byt, který byl mým útočištěm před světem – a teď se měl stát darem pro někoho jiného?

Všechno to začalo nenápadně. Můj mladší bratr Tomáš si našel Janu. Byla to taková ta holka, co vždycky ví, jak se zalíbit – ale nikdy jsem jí úplně nevěřila. Máma ji zbožňovala, táta byl spíš zdrženlivý. Já jsem se snažila být neutrální. Vždyť je to Tomášova volba, říkala jsem si.

Jenže po svatbě se všechno změnilo. Tomáš začal být uzavřenější, Jana se ke mně chovala povýšeně. Když jsme se potkali na rodinných oslavách, vždycky měla nějakou poznámku o tom, jak mám krásný byt a jaké mám štěstí, že jsem ho koupila „za starých cen“. Jednou dokonce prohodila: „No jo, kdybys byla hodná sestra, tak bys nám ho třeba jednou přenechala.“ Smála se u toho, ale v očích jí něco blýsklo.

Snažila jsem se to neřešit. Ale pak přišel ten telefonát od mámy. Prý je Tomáš s Janou v těžké situaci – Jana přišla o práci, Tomášovi snížili úvazek. Prý nemají na nájem v jejich pronajatém bytě na Proseku. A prý by bylo nejlepší, kdybych jim prostě dala svůj byt. „Vždyť ty jsi sama,“ řekla máma tiše. „A oni chtějí založit rodinu.“

Zamrazilo mě. Sama? Ano, žiju sama. Ale to neznamená, že nemám právo na svůj domov! Proč bych měla obětovat všechno jen proto, že jsem svobodná žena po třicítce? Proč je moje samota najednou důvodem k tomu, abych přišla o všechno?

Celou noc jsem nespala. Přemítala jsem nad tím, jak jsme se sem dostali. Vzpomínala jsem na dětství – na to, jak jsme s Tomášem stavěli bunkry z dek v obýváku, jak jsme spolu jezdili na kolech po sídlišti v Modřanech. Byli jsme nerozluční. Ale teď? Teď mě jeho žena chce připravit o střechu nad hlavou.

Druhý den jsem šla za mámou. Seděla u kuchyňského stolu a nervózně si hrála s hrníčkem kávy.

„Mami, proč si myslíš, že bych jim měla dát byt?“ zeptala jsem se přímo.

Máma se rozplakala. „Já nevím… Jana pořád říká, že bys to mohla udělat. Že jsi hodná sestra… Tomáš je nešťastný…“

„A co já?“ vyhrkla jsem. „Na mě nikdo nemyslí? Já jsem si ten byt koupila sama! Nikdo mi na něj nedal ani korunu!“

Máma jen mlčela a dívala se do stolu.

Když jsem odcházela, potkala jsem na chodbě Tomáše s Janou. Jana se na mě usmála tím svým falešným úsměvem.

„Tak co, Luci? Už jsi to rozmyslela?“ zeptala se.

„Ne,“ odpověděla jsem pevně. „Ten byt je můj a zůstane můj.“

Tomáš jen sklopil oči a Jana protočila panenky.

Od té chvíle se všechno změnilo. Máma mi přestala volat. Táta mi napsal krátkou SMS: „Snad víš, co děláš.“ Tomáš mi poslal e-mail plný výčitek – prý jsem sobecká a ničíme mu život.

Cítila jsem se hrozně sama. Přátelé mi říkali, že mám pravdu – že rodina nemá právo mě vydírat. Ale já jsem pořád slyšela mámin pláč a Tomášův smutný hlas.

Jednou večer mi někdo zazvonil u dveří. Otevřela jsem a stála tam Jana.

„Víš co?“ řekla mi bez pozdravu. „Myslela jsem si, že jsi lepší člověk. Ale jsi jenom zatrpklá stará panna.“

Zabouchla jsem jí dveře před nosem a rozplakala se.

Uběhly týdny. Rodina mě ignorovala. Vánoce jsem strávila sama s lahví vína a starými fotkami z dětství. Přemýšlela jsem o tom všem – o tom, jak snadno se mohou vztahy rozpadnout kvůli penězům a majetku.

Jednoho dne mi přišel dopis od Tomáše: „Odpusť mi. Nevěděl jsem, jak moc ti ubližujeme.“ Prý se s Janou pohádali a on si uvědomil, že šel proti vlastní sestře kvůli něčímu cizímu chtění.

Nevím, jestli mu dokážu odpustit úplně. Ale vím jedno: mám právo na svůj život i svůj domov.

Někdy přemýšlím: Proč je v Česku pořád tak samozřejmé očekávat, že žena bez rodiny musí ustoupit těm ostatním? A kde je ta hranice mezi pomocí rodině a ztrátou sebe sama?