Když tchyně ztratí domov: Příběh o rodinných poutech, nespravedlnosti a odvaze říct ne

„Martine, prosím tě, mohl bys mi pomoct s tou podlahou? Už na to sama nestačím…“ Tchyně stála ve dveřích malého chatového domku u Sázavy, v ruce starý smeták a v očích směs zoufalství a naděje. Bylo chladné dubnové ráno, všude kolem voněla mokrá hlína a já měl pocit, že se dusím. V hlavě mi hučelo: Proč já? Proč zase já?

Moje žena Jana seděla na rozkládací pohovce a tiše sledovala scénu. Naše tříletá dcera Eliška si hrála s plyšákem pod stolem a vůbec netušila, jak napjatá atmosféra v místnosti je. Tchyně – paní Věra – byla vždycky silná žena. Ale teď, když dala svůj byt svému synovi Petrovi a sama skončila v tomhle polorozpadlém domku, vypadala najednou malá a zranitelná.

„Mami, Martin má teď hodně práce,“ zkusila Jana opatrně. Ale Věra ji přerušila: „Já vím, že má práci! Ale já už nemám nikoho jiného. Petr mi řekl, že nemá čas. A ty… ty máš malou.“

Zamrazilo mě. Petr. Ten Petr, který dostal od matky byt v centru Prahy, protože je přece „první syn“ a „potřebuje to víc“. Ten Petr, který se na matku vykašlal hned, jak měl klíče v ruce. A teď jsem tu já – zeť, který nikdy nebyl dost dobrý.

Vzpomněl jsem si na všechny ty roky, kdy Věra dávala Petrovi přednost. Když jsme s Janou začínali bydlet spolu v malém podnájmu na Žižkově, Petr už měl od matky vybavený byt. Když jsme potřebovali půjčit peníze na kauci, Věra řekla: „Promiňte, ale už jsem Petrovi pomohla dost.“ Když se narodila Eliška, Věra přijela s dárkem – pro Petra, protože „bude potřebovat nové auto, když bude vozit synovce“.

A teď tu stojí přede mnou a žádá mě o pomoc. Cítil jsem vztek i lítost zároveň. Ale hlavně jsem cítil únavu z toho věčného přehlížení.

„Věro,“ začal jsem pomalu, „já chápu, že je to těžké. Ale proč ti nepomůže Petr? Vždyť jsi mu dala všechno.“

Věra se zarazila. Na chvíli se jí v očích mihla bolest. „On… on má teď jiné starosti. Práce, přítelkyně… Já už pro něj nejsem důležitá.“

Jana se na mě podívala prosebným pohledem. „Martine, prosím tě… je to moje máma.“

„A já jsem tvůj manžel,“ odpověděl jsem tiše. „Taky bych někdy potřeboval cítit, že na mě záleží.“

V místnosti zavládlo ticho. Eliška se na mě zvědavě podívala a pak zase ponořila do hry.

Vzpomněl jsem si na svůj vlastní domov. Můj táta vždycky říkal: „Rodina je základ všeho.“ Ale co když ta rodina bolí? Co když tě pořád staví na druhou kolej?

Věra si sedla ke stolu a složila hlavu do dlaní. „Já vím, že jsem udělala chybu,“ zašeptala. „Ale já jsem chtěla jen to nejlepší pro své děti.“

„A pro Janu?“ zeptal jsem se ostřeji, než jsem chtěl.

Věra se rozplakala. Jana k ní přiskočila a objala ji. Já stál uprostřed místnosti a nevěděl, co dělat. Pomoc? Nepomoc? Kde je hranice mezi lidskostí a sebeúctou?

Ten den jsem zůstal a pomohl s podlahou. Mlčky jsme pracovali vedle sebe – já, Jana i Věra. Večer jsme seděli u čaje a povídali si o starých časech. Ale ve mně zůstala pachuť nespravedlnosti.

Doma jsme se s Janou pohádali. „Proč vždycky musíš všechno řešit? Proč nemůžeš prostě pomoct?“ křičela na mě.

„Protože už toho mám dost! Už nechci být ten poslední! Už nechci být jen ten, kdo všechno zachrání!“ odpověděl jsem.

Následující dny byly napjaté. Jana byla zamlklá, Věra mi volala každý večer s novým problémem – prasklá trubka, netopící kamna… Petr nezvedal telefon.

Jednou večer jsem seděl u Eliščiny postýlky a díval se na její klidnou tvář. Přemýšlel jsem: Co jí jednou řeknu? Že má pomáhat za každou cenu? Nebo že má chránit sama sebe?

Nakonec jsem Věře pomohl dům dokončit. Ale něco se ve mně změnilo. Přestal jsem čekat vděk nebo uznání. Dělal jsem to pro Janu – a možná i pro sebe, abych si dokázal, že nejsem jako Petr.

Když bylo hotovo, Věra mi poděkovala. Poprvé upřímně.

Ale otázka ve mně zůstala: Kde je hranice mezi pomocí a sebeobětováním? A co byste udělali vy na mém místě?