„Tvoje rodiče nám nikdy nepomáhají!“ – Když peníze rozdělují rodinu

„To je ale nespravedlivé! Proč vždycky musíš srovnávat moje rodiče s tvými?“ vyhrkla jsem, když Petr zvedl oči od stolu a s klidem prohlásil: „Moji rodiče nám vždycky pomáhají finančně, tvoji skoro vůbec.“ V tu chvíli se mi sevřelo hrdlo. Seděli jsme u nedělního oběda v našem malém bytě na Jižním Městě, děti si hrály v pokoji a já cítila, jak se mi do očí derou slzy. Moje maminka zrovna přinesla domácí koláč a táta se smál nějakému vtipu, který stejně nikdo neposlouchal. Všichni ztichli.

„Petře, to není fér,“ ozvala se máma tiše. „My nemáme tolik peněz jako vaši, ale snažíme se pomáhat, jak to jde.“ Táta jen sklopil hlavu a zamumlal: „Vždyť hlídáme děti, když potřebujete, a nosíme vám jídlo…“

Petr pokrčil rameny. „Já to neříkám ve zlém. Jen konstatuju fakta. Kdyby nebylo našich, neměli bychom ani tuhle novou lednici.“

V tu chvíli jsem měla chuť utéct. Vždycky jsem věděla, že Petrův pohled na svět je jiný než můj. Jeho rodiče – paní Eva a pan Milan – byli úspěšní právníci, žili v prostorném domě v Modřanech a nikdy jim nic nechybělo. Moji rodiče celý život dřeli v továrně a na poště, počítali každou korunu a přesto nám nikdy nic nechybělo – alespoň ne to podstatné.

Po obědě jsem šla s mámou do kuchyně. „Neboj se, Janičko,“ šeptla mi. „My víme, že si nás vážíš.“ Ale já cítila vztek i stud. Proč musí být všechno měřeno penězi? Proč Petr nevidí, co všechno moji rodiče dělají?

Večer jsme se s Petrem pohádali. „Ty si myslíš, že peníze jsou všechno?“ vyjela jsem na něj.

„Ne, ale když potřebujeme něco většího – pračku, lednici, auto – vždycky to zaplatí naši. Tvoji… no… jsou hodní, ale to nestačí.“

„Nestačí? A kdo ti hlídal děti, když jsi byl nemocný? Kdo ti vařil polévky, když jsi měl covid? Kdo ti opravoval plot na chalupě?“

Petr mlčel. „To je něco jiného,“ zamumlal nakonec.

Další týdny byly napjaté. Moji rodiče začali chodit méně často. Máma mi psala zprávy: „Nechceme vám být na obtíž.“ Táta se vymlouval na bolavá záda. Děti se ptaly, proč už nejezdí k babičce a dědovi na víkend.

Jednou večer jsem slyšela, jak si dcera Anička povídá s mladším bráškou: „Babička s dědou už nás asi nemají rádi.“ Rozbrečela jsem se.

Začala jsem si všímat i jiných věcí. Petr byl čím dál víc podrážděný. Jeho máma nám koupila nový kávovar a přišla ho osobně předvést. „To je investice do vašeho pohodlí,“ usmála se a já cítila, jak se propadám hanbou. Můj táta mi druhý den přinesl pytlík brambor ze zahrádky a já měla pocit, že už to nestačí.

Jednou večer jsem šla k rodičům sama. Seděli u televize a mlčky sledovali zprávy o zdražování potravin. „Mami, tati… já vás mám ráda. Moc pro mě znamenáte.“ Máma mě objala a táta jen kývl hlavou.

„Janičko,“ řekl po chvíli táta, „my víme, že nemůžeme dát tolik jako Milan s Evou. Ale dáváme všechno, co máme.“

V tu chvíli mi došlo, jak moc jsem je zranila tím, že jsem nedokázala Petra zastavit. Že jsem dovolila, aby peníze určovaly hodnotu lásky a pomoci.

Začala jsem o tom mluvit s kamarádkami v práci. Jedna z nich řekla: „Víš, u nás je to podobné. Tchyně kupuje drahé dárky, moje máma plete ponožky. Ale děti mají radši babičku z vesnice.“

Rozhodla jsem se jednat. Pozvala jsem rodiče na večeři k nám domů – i Petrovy rodiče. Chtěla jsem jim všem říct pravdu.

Večer začal rozpačitě. Petr seděl napjatě vedle svého otce, moje máma nervózně míchala polévku. Po jídle jsem vstala.

„Chtěla bych něco říct,“ začala jsem roztřeseným hlasem. „Vím, že jste každý jiný. Někdo může pomoct penězi, někdo časem nebo láskou. Ale všichni jste pro nás důležití.“

Petr se zamračil: „Ale bez peněz bychom spoustu věcí neměli.“

Moje máma vstala: „My vám nemůžeme koupit drahé věci. Ale máme vás rádi a vždycky tu budeme.“

Nastalo ticho. Pak Milan – Petrův otec – řekl: „My jsme rádi, že můžeme pomoct finančně. Ale možná jsme zapomněli na to ostatní.“

Eva kývla: „Já bych taky chtěla někdy pohlídat děti nebo něco upéct…“

Poprvé za dlouhou dobu jsem cítila naději.

Dnes už vím, že peníze nejsou všechno – ale ani láska sama někdy nestačí k tomu, aby rodina držela pohromadě. Musíme si navzájem říkat pravdu a vážit si toho, co každý může nabídnout.

Někdy si ale pořád kladu otázku: Proč je pro nás Čechy tak těžké otevřeně mluvit o penězích? A proč tolik rodin nechává peníze rozdělit to nejcennější – lásku?