Když láska nestačí: Příběh o Michałovi, mamince a mně

„Ještě spíš? Už je nejvyšší čas udělat Michalovi snídani!“ ozvalo se z telefonu hlasem, který jsem už nenáviděla. Byla to paní Novotná, Michalova maminka. Bylo půl osmé ráno a já ležela v posteli, zírajíc do stropu v našem malém bytě na Žižkově. Michal vedle mě klidně oddychoval, jako by se ho svět netýkal.

Zavřela jsem oči a snažila se potlačit vztek. „Paní Novotná, Michal je dospělý muž. Umí si udělat snídani sám,“ odpověděla jsem tiše, ale pevně. Na druhém konci bylo chvíli ticho. Pak jen: „No, když myslíš… Ale já bych to tak nenechala.“ A zavěsila.

Tohle nebylo poprvé. Od chvíle, kdy jsme se s Michalem poznali na narozeninové oslavě naší společné kamarádky Katky, byla jeho maminka všude. Michal byl vtipný, šarmantní, měl krásný úsměv a já byla po rozchodu s někým, kdo mě nikdy neposlouchal. Michal byl jiný – nebo jsem si to aspoň myslela.

První týdny byly nádherné. Chodili jsme na procházky na Petřín, smáli se v kavárnách na Vinohradech a plánovali společné výlety. Ale pak přišla jeho maminka. Nejprve nenápadně – „Míšo, nezapomeň si vzít svetr, bude zima!“ nebo „Míšo, máš dost peněz na oběd?“ Smála jsem se tomu. Bylo to roztomilé. Jenže pak začala volat každý den. A nejen jemu – i mně.

„Lucko, prosím tě, připomeň Michalovi, že má dneska zubaře.“ „Lucko, nezapomeň mu vyžehlit košili na zítřejší pohovor.“ „Lucko, co budete dneska vařit? Míša má rád svíčkovou.“

Začalo mi to lézt na nervy. Snažila jsem se s Michalem o tom mluvit.

„Míšo, tvoje máma by nám mohla dát trochu prostoru,“ řekla jsem jednou večer u večeře.

Zvedl oči od talíře. „Ale ona to myslí dobře. Je prostě starostlivá.“

„Je ti třicet dva!“ vybuchla jsem. „Měla bych volat svojí mámě, aby mi připomněla, že mám jít do práce?“

Mlčel. Pak jen pokrčil rameny a pustil si televizi.

Začala jsem se cítit jako služka. Každé ráno jsem vstávala dřív než on, abych mu udělala snídani – protože jeho máma by jinak volala a ptala se proč nejedl. Prala jsem jeho prádlo, protože „Míša neumí správně nastavit pračku“. A když jsem jednou zapomněla koupit jeho oblíbené rohlíky, dostala jsem od paní Novotné SMS: „Lucko, Míša má rád čerstvé pečivo ke snídani. Prosím tě, mysli na to příště.“

Začala jsem být podrážděná a hádavá. Kamarádky mi říkaly: „Proč to trpíš?“ Ale já pořád doufala, že se něco změní.

Jednoho dne jsem přišla domů dřív z práce a našla paní Novotnou v našem bytě. Stála v kuchyni a vařila svíčkovou.

„Dobrý den,“ řekla jsem ledově.

Usmála se: „Myslela jsem, že Míšovi udělám radost. Ty jsi tak zaneprázdněná…“

„A jak jste se sem dostala?“

„Míša mi dal klíče, kdyby něco potřeboval.“

V tu chvíli mi došlo, že tohle nikdy neskončí.

Večer jsem si sedla k Michalovi na gauč.

„Míšo, proč má tvoje máma klíče od našeho bytu?“

Zamračil se: „No tak, Lucko, vždyť je to moje máma! Pomáhá nám!“

„Pomáhá? Nebo nás kontroluje? Já už to takhle nechci!“

Zvedl ruce: „Tak co chceš dělat? Vyhodit ji?“

„Chci žít s tebou – ne s tvojí mámou!“

Mlčel dlouho. Pak jen řekl: „Tak si dělej co chceš.“

A tak jsem si udělala co chci. Ten večer jsem sbalila všechny svoje věci do dvou kufrů a odešla k Tereze na Smíchov. Michal mi nevolal ani nepsal. Jeho máma mi poslala SMS: „Doufám, že budeš šťastná bez Míši. On si zaslouží lepší péči.“

Sedím teď u Terezy na gauči a přemýšlím – měla jsem bojovat víc? Nebo je prostě pravda, že dospělého muže už nezměníš? Co byste udělali vy na mém místě?