Klíče od našeho domova: Když se tchyně stane stínem manželství

„Mami, už to takhle dál nejde!“ vyhrkl jsem, sotva za ní zaklaply dveře. Stála v předsíni, v ruce tašku s nákupem, jako by byla doma. Vlastně – ona se tak chovala už dávno. Každý den po páté hodině, přesně jako hodinky, přišla k nám domů. A já? Já jsem to dlouho neviděl. Nebo spíš nechtěl vidět.

Alena, moje žena, mi to říkala už měsíce. „Krystofe, tvoje máma tu tráví víc času než já. Přijdu z práce a ona tu sedí, všechno má pod kontrolou. Nemám ani chvíli klidu.“ Jenže já jsem vždycky mával rukou: „Ale prosím tě, vždyť chce jen pomoct.“

Až když jsem byl na nemocenské s vyhřezlou ploténkou a musel jsem zůstat doma, začal jsem chápat. První den přišla máma v pět, jako obvykle. „Tak co, jak ti je?“ zeptala se a už si zouvala boty. Nečekala na odpověď. „Máš tu nepořádek. A proč je v lednici tolik jogurtů? To jíte jenom tohle?“

Sledoval jsem ji, jak otvírá skříňky, kontroluje zásoby, přerovnává hrnce. V koupelně zvedla víko pračky a nahlas počítala ponožky. „Alena zase zapomněla prát? To je škoda, že nemáte děti – aspoň bys měl doma pořádek.“

Zamrazilo mě. Tohle slyšela Alena každý den?

Další dny to bylo stejné. Máma přišla, sedla si ke stolu a začala vyprávět o sousedech, o tom, jak je důležité mít doma čisto a jak ona sama nikdy nic nezanedbala. Když jsem jí řekl, že bych si rád odpočinul, jen mávla rukou: „Ale no tak, aspoň ti tu udělám trochu pořádek.“

V pátek přišla dvakrát – dopoledne a pak ještě večer. To už jsem nevydržel a zavolal Aleně do práce.

„Aleno, máma tu byla dneska už dvakrát,“ řekl jsem tiše do telefonu.

„A ty se divíš? Vždyť já to zažívám pořád. Proto chodím domů později – nechci ji tu potkávat,“ odpověděla smutně.

V tu chvíli mi došlo, že jsme doma vlastně nikdy nebyli sami. Že naše manželství je pod neustálým dohledem. Že Alena nemá svůj klid, svůj prostor – a já jí to nikdy nevěřil.

Když přišla domů, seděli jsme spolu v kuchyni a já se jí poprvé omluvil.

„Promiň, měl jsem ti věřit dřív. Ale co mám dělat? Máma má klíče od bytu…“

Alena se na mě podívala unavenýma očima: „Krystofe, já tě miluju. Ale takhle to dál nejde. Musíme jí ty klíče vzít.“

Celou noc jsem nespal. Přemýšlel jsem o tom, jak jí to říct. Máma byla vdova – táta zemřel před pěti lety na infarkt a od té doby byla sama. Já byl její jediný syn. Vždycky říkala: „Rodina je všechno.“ Ale teď mi docházelo, že její představa rodiny dusí tu moji.

Druhý den jsem ji pozval na kávu.

„Mami, musíme si promluvit,“ začal jsem opatrně.

„Copak? Něco se stalo?“

„Ano… Stalo se to, že potřebujeme s Alenou víc soukromí. Prosím tě… mohla bys nám vrátit klíče od bytu?“

Máma zbledla. „Ty mě vyhazuješ?“

„Ne, mami! Jen potřebujeme být sami. Chci být dobrý manžel…“

„A špatný syn?“ skočila mi do řeči.

Bylo mi úzko. „Nechci být špatný syn. Ale musím být i manžel.“

Mlčela dlouho. Nakonec položila klíče na stůl a vstala.

„Tak dobře… Ale až budeš potřebovat pomoc, vzpomeň si na tohle.“

Odešla bez rozloučení.

Doma bylo ticho jako nikdy předtím. Alena mě objala a poprvé za dlouhou dobu jsme měli večer jen pro sebe.

Ale ve mně zůstalo prázdno a vina. Máma mi nevolala celý týden. Když jsem jí nakonec zavolal já, byla chladná.

„Jsem ráda, že už mě nepotřebujete,“ řekla stroze.

Od té doby se naše vztahy změnily. S Alenou jsme si byli blíž než kdy dřív – ale s mámou jsme si byli vzdálení jako nikdy.

Někdy v noci přemýšlím: Udělal jsem správnou věc? Nebo jsem ztratil matku kvůli manželství? Může člověk být dobrým synem i manželem zároveň?

Co byste udělali vy na mém místě?