Jednoho dne mi manžel zkolaboval na dvoře: Můj život se změnil v noční můru, ale nemohu ho opustit

„Martine! Martine, slyšíš mě?!“ křičela jsem a klečela v mokré trávě vedle jeho bezvládného těla. Jeho oči byly otevřené, ale prázdné, ústa zkřivená do podivného úšklebku. Všude kolem voněla čerstvě posekaná tráva a sousedé se začali sbíhat k plotu. V tu chvíli jsem věděla, že už nikdy nebude nic jako dřív.

Byl to obyčejný sobotní den. Martin sekal trávu na našem malém dvorku v Berouně, já věšela prádlo a děti si hrály s míčem. Vždycky byl silný, sportovec, bývalý fotbalista z místního klubu. Všichni ho znali, všichni ho měli rádi. Když jsem ho poprvé viděla na plese v sokolovně, byl nejvyšší v sále a jeho smích byl slyšet až na parket. Teď ležel na zemi a já volala záchranku s třesoucíma se rukama.

V nemocnici mi lékařka řekla: „Paní Novotná, váš manžel prodělal těžkou cévní mozkovou příhodu. Je zázrak, že přežil.“ Zázrak. To slovo mi znělo v hlavě jako ozvěna. Zázrak pro koho? Pro něj? Pro mě? Pro děti? Když ho po týdnu převezli domů, nebyl to už ten Martin, kterého jsem znala. Jeho pravá strana byla ochrnutá, nemluvil skoro vůbec a když ano, slova byla zmatená a nesrozumitelná.

První týdny byly nejhorší. Každý den jsem ho přebalovala, krmila lžičkou a snažila se mu vysvětlit, proč nemůže vstát z postele. „Martine, musíš jíst. Prosím tě…“ šeptala jsem mu do ucha, když odmítal polykat. Děti – Tomášovi je dvanáct a Klárce osm – se mě ptaly: „Mami, kdy bude táta zase normální?“ A já jim lhala: „Brzy, zlatíčka. Musíme být trpěliví.“

Ale pravda byla jiná. Martin byl podrážděný, často křičel nebo brečel bez důvodu. Někdy mě odstrčil tak prudce, až jsem upadla. Jindy mě prosil o odpuštění a držel mě za ruku tak pevně, že mi zůstaly modřiny. Začala jsem se bát večerů – když děti usnuly a já zůstala sama s jeho bolestí a vztekem.

Moje máma mi říkala: „Aleno, musíš myslet i na sebe. Nemůžeš se obětovat celý život.“ Ale jak bych ho mohla opustit? Vždyť jsme spolu byli dvacet let. On mě podržel, když jsem přišla o práci v knihovně. On mě rozesmál, když jsem brečela kvůli potratu před lety. Teď je řada na mně.

Jenže únava byla čím dál větší. Přestala jsem chodit do práce – zaměstnavatel mi dal neplacené volno, ale peníze rychle docházely. Sociálka mi schválila příspěvek na péči, ale nestačilo to ani na léky. Sousedka paní Křížová mi nosila polévky a občas pohlídala děti. Ale většina lidí se začala vyhýbat – možná nevěděli, co říct.

Jednou večer přišla Klárka do ložnice a šeptla: „Mami, já už nechci, aby byl táta doma. On na mě křičel.“ Rozplakala se mi v náručí a já cítila vztek i vinu zároveň. Co když jim tím vším ubližuji? Co když by bylo lepší dát Martina do ústavu?

Začala jsem chodit na skupinu pro pečující v místním centru. Tam jsem poprvé slyšela jiné ženy říkat: „Někdy bych nejradši utekla.“ A já poprvé přikývla. Jedna paní mi řekla: „To není slabost. To je normální.“

Jednoho dne přišel můj bratr Petr a řekl: „Alčo, tohle tě zničí. Dej ho do LDNky aspoň na čas.“ Pohádali jsme se tak, že jsme spolu měsíc nemluvili.

Martin měl lepší i horší dny. Někdy poznal Tomáše a pohladil ho po hlavě. Jindy rozbil hrnek o zeď a křičel nesmyslná slova. Já mezitím zapomněla na vlastní sny – chtěla jsem studovat dálkově psychologii, ale teď jsem ráda, když stihnu vyprat a uvařit.

Jednou v noci jsem seděla u jeho postele a dívala se na něj – byl bledý, hubený, oči měl zavřené a dýchal tiše jako dítě. Najednou otevřel oči a zašeptal: „Promiň…“ Rozplakala jsem se tak, jak už dlouho ne.

Někdy mám pocit, že už nemůžu dál. Že bych měla odejít – kvůli dětem i sobě. Ale pak si vzpomenu na toho Martina ze sokolovny, na jeho smích a teplou dlaň v mé ruce.

Možná je láska právě tohle – vydržet i tehdy, když už nezbývá nic než bolest a vzpomínky.

Co byste udělali vy? Je správné zůstat s člověkem, který už není tím, koho jste milovali? Nebo je někdy lepší odejít – kvůli sobě i dětem?