Bohatství, které pálí: Příběh o hrdosti a vzdoru v rodině Novotných

„Kláro, už zase jsi nezaplatila nájem?“ ozvalo se z telefonu hlasem, který byl chladný jako lednové ráno v Praze. Maminka. Vždycky přesná, vždycky věcná. „Mami, já vím, ale…“ začala jsem, ale ona mě přerušila: „My jsme ti s tátou jasně řekli, že si musíš poradit sama. My jsme si taky všechno vybudovali vlastníma rukama.“

Zavřela jsem oči a snažila se nevnímat ten známý tlak v hrudi. Seděla jsem na rozvrzané židli v podnájmu na Žižkově, kde topení fungovalo jen občas a sousedé byli hluční až do rána. Zatímco naši žili v prostorné vile na Hanspaulce, já počítala každou korunu. Vždycky jsem si myslela, že až budu dospělá, budu mít aspoň trochu jistoty. Ale místo toho jsem měla jen dluhy a nekonečné výčitky.

„Kláro, nejsi dítě. Musíš se naučit postarat sama o sebe,“ pokračovala maminka neúprosně. „Až budeš mít vlastní peníze, budeš si jich vážit.“

„Ale mami, já mám dvě práce! Učím češtinu cizincům a večer dělám za barem. Už nemůžu víc…“

„To je tvůj problém,“ řekla a zavěsila.

Zůstala jsem sedět v tichu, které bylo těžší než všechny účty na stole dohromady. V hlavě mi běžely vzpomínky na dětství – na to, jak jsem vždycky toužila po obyčejném objetí nebo pochvale. Místo toho jsem dostávala lekce o samostatnosti a úspěchu. Táta byl právník, maminka architektka – oba úspěšní, oba tvrdí jako skála.

Jednou večer jsem seděla s kamarádkou Lenkou v hospodě U Vystřelenýho oka. „Hele, Kláro, proč si prostě neřekneš o pomoc? Máš na to právo!“

„To nejde,“ zavrtěla jsem hlavou. „Oni by mě považovali za slabou. A navíc… já už ani nevím, jestli bych to zvládla přijmout.“

Lenka se zamračila. „Ale vždyť to není normální! Všichni ostatní by byli rádi, kdyby jim rodiče pomohli.“

Jenže já nebyla všichni ostatní. Byla jsem Novotná.

Jednoho dne mi přišel dopis od exekutora. Zatajila jsem dech – dluh za zdravotní pojištění. Věděla jsem, že tohle už sama neutáhnu. Večer jsem seděla u stolu a třásly se mi ruce. Zvedla jsem telefon a vytočila tátovo číslo.

„Tati… já… potřebuju pomoct.“

Chvíli bylo ticho. Pak se ozval jeho hluboký hlas: „Kláro, my jsme ti dali všechno – vzdělání, střechu nad hlavou do osmnácti… Teď je řada na tobě.“

„Ale já už nemůžu…“ zašeptala jsem.

„Každý máme svoje kříže,“ řekl a zavěsil.

Ten večer jsem poprvé v životě brečela tak, že mě bolela hlava ještě druhý den ráno.

Začala jsem se vyhýbat rodinným setkáním. Na Vánoce jsem poslala jen SMSku. Maminka mi napsala: „Mrzí nás to, ale musíš pochopit naše zásady.“

Jednou mě potkala sousedka paní Dvořáková na chodbě. „Klárko, proč jste tak pohublá? Vždyť vaši mají tolik peněz!“

Usmála jsem se: „To je složitější…“

V práci jsem byla unavená, podrážděná. Šéf v jazykovce mi jednou řekl: „Kláro, jestli to takhle půjde dál, budeme se muset rozloučit.“

Začala jsem pochybovat o všem – o sobě, o rodičích, o tom, jestli má smysl být hrdá za každou cenu.

Jednoho dne mi Lenka přinesla leták: „Hledají asistentku do advokátní kanceláře. Zkus to! Třeba tě vezmou.“

Šla jsem na pohovor s pocitem naprostého zoufalství. Majitel kanceláře byl starší pán s laskavýma očima. „Proč chcete tuhle práci?“ zeptal se.

„Protože už nemůžu dál žít takhle…“ vyhrkla jsem a rozbrečela se.

On chvíli mlčel a pak řekl: „Víte co? Dám vám šanci. Ale musíte mi slíbit jedno – že když budete potřebovat pomoc, řeknete si o ni.“

Poprvé za dlouhou dobu jsem cítila naději.

Začala jsem pracovat v kanceláři a pomalu splácet dluhy. Bylo to těžké, ale měla jsem pocit, že konečně někam patřím.

Jednou večer mi přišla SMS od maminky: „Jestli chceš přijít na nedělní oběd, budeš vítaná.“

Dlouho jsem váhala. Nakonec jsem šla.

U stolu bylo ticho. Táta se na mě podíval: „Slyšel jsem, že pracuješ u doktora Malého. To je dobrý člověk.“

Přikývla jsem.

Maminka mi položila ruku na rameno: „Jsme na tebe pyšní.“

V tu chvíli mi došlo, že jejich láska byla vždycky tvrdá jako kámen – ale byla tam.

Odcházela jsem domů s pocitem smíření i smutku zároveň. Proč je někdy tak těžké říct si o pomoc? A proč máme pocit, že musíme všechno zvládnout sami?

Možná největší bohatství není v penězích – ale v tom umět přijmout i podat ruku.