Když manžel odmítá odejít od matky: Příběh o ztraceném domově a zlomeném srdci

„Proč bych měl odcházet, Šárko? Vždyť je to i můj dům! A máma je tady sama, potřebuje mě!“ křičel Petr, když jsem mu už po několikáté navrhla, abychom si našli vlastní byt. Stála jsem uprostřed kuchyně, ruce se mi třásly a v očích mě pálily slzy. Tchyně Marie seděla u stolu, upíjela kávu a tvářila se, že se jí to netýká. Ale já věděla, že právě ona je důvodem, proč se náš život zastavil na místě.

Když jsme se s Petrem brali, sliboval mi, že budeme mít vlastní domov. Jenže po svatbě přišla jeho matka s tím, že už nezvládá být sama v domě na kraji Plzně. Petr neváhal ani den – přestěhovali jsme se k ní. Tehdy jsem si říkala, že je to jen na chvíli, že jí pomůžeme a pak půjdeme dál. Ale roky plynuly a já jsem ztrácela naději.

„Šárko, nemůžeš být tak sobecká,“ ozvala se Marie jednou večer, když jsem si dovolila navrhnout, že bychom mohli mít aspoň vlastní patro. „Petr je můj jediný syn. Kdo by se o mě postaral? Ty bys mě tu nechala samotnou?“

Bylo to jako past. Každý den jsem musela poslouchat její poznámky o tom, jak špatně vařím, jak neumím uklidit podle jejích představ, jak by Petr zasloužil lepší ženu. Petr se mě nikdy nezastal. Jen mlčel nebo mě okřikl, abych byla tolerantnější. Začala jsem se cítit jako vetřelec ve vlastním životě.

Jednou v noci jsem seděla na balkoně a dívala se na světla města. Přemýšlela jsem, kde se stala chyba. Vždyť jsem chtěla jen obyčejné věci – trochu klidu, vlastní prostor, možnost rozhodovat o svém životě. Místo toho jsem byla neustále pod drobnohledem Marie a pod tlakem Petrovy loajality k ní.

„Mami, proč jsi taková na Šárku?“ slyšela jsem jednou Petra šeptat v obýváku. „Vždyť ona ti nic neudělala.“

„Ty tomu nerozumíš,“ odpověděla Marie chladně. „Ona mi tě chce vzít. Kdybys odešel, už bych tě nikdy neviděla.“

Ten večer jsem pochopila, že nejsem soupeřem jen pro Marii, ale i pro Petra. On byl rozpolcený mezi dvěma ženami svého života a nedokázal si vybrat.

Začala jsem být podrážděná, hádky byly čím dál častější. Jednou jsem přišla domů později z práce a našla Marii v kuchyni s Petrem. Smáli se spolu nad starými fotkami. Když jsem vešla, Marie mi věnovala ledový pohled.

„Už jsi doma? No konečně,“ řekla posměšně. „Petr měl hlad, musela jsem mu udělat večeři.“

Petr jen pokrčil rameny: „Měl jsem hlad.“

Cítila jsem se zbytečná. Jako bych byla jen hostem ve vlastním manželství.

Začala jsem chodit ven s kamarádkou Lenkou, která mi byla oporou. Jednou jsme seděly v kavárně na náměstí a já jí všechno vyprávěla.

„Šárko, proč tam pořád jsi? Proč si nenecháš pomoct? Máš práci, můžeš si dovolit bydlet sama,“ řekla Lenka.

„Já nevím… Pořád doufám, že Petr pochopí… Že si vybere mě…“

Lenka mě pohladila po ruce: „Ale co když si nikdy nevybere?“

Ta otázka mě pronásledovala celé týdny. Začala jsem si hledat byty na internetu. Každý večer jsem si představovala, jaké by to bylo mít svůj klidný kout bez Marie a jejích poznámek.

Jednoho dne jsem Petrovi ukázala inzerát na malý byt v centru: „Podívej, není to krásné? Mohli bychom začít znovu…“

Petr se zamračil: „A co máma? Necháš ji tady samotnou? Víš dobře, že to nemůžu udělat.“

„A co já?“ vykřikla jsem zoufale. „Co já znamenám pro tebe? Proč nikdy nejsi na mé straně?“

Petr mlčel. Marie stála za dveřmi a poslouchala.

Ten večer jsem poprvé spala v obýváku na gauči. Ráno mi Marie přinesla kávu a řekla: „Vidíš? Petr tě nikdy neopustí kvůli mně.“

V tu chvíli jsem věděla, že musím odejít. Zabalila jsem si pár věcí a odešla k Lence. Petr mi volal až večer.

„Šárko, vrať se domů… Prosím…“

„Kde je ten domov, Petře?“ zeptala jsem se tiše.

Dnes sedím u Lenky v kuchyni a přemýšlím nad tím vším. Byla to chyba odejít? Nebo bych měla bojovat víc? Kolik žen v Česku žije podobný příběh jako já? Co byste udělali vy na mém místě?