Vyhozená z domova kvůli těhotenství: Po deseti letech přišli prosit o pomoc

„Takže ty jsi těhotná? To si snad děláš srandu, Aneto!“ křičela na mě máma, zatímco táta jen mlčky seděl u stolu a zíral do prázdna. V tu chvíli jsem věděla, že už nic nebude jako dřív. Bylo mi osmnáct, maturita za dveřmi a v břiše mi rostl nový život. Petr stál vedle mě, ruku mi pevně svíral, ale jeho dlaň se třásla stejně jako moje srdce.

„Mami, tati, já to zvládnu. Nechci jít na potrat. S Petrem jsme spolu, postaráme se o to dítě,“ snažila jsem se vysvětlit, ale máma jen mávla rukou.

„Tak si běžte. Jestli chceš být dospělá, tak buď. Ale pod mou střechou tě s břichem nechci!“

Ten večer jsem si sbalila pár věcí do batohu a odešla. Petr mě vzal k sobě domů, ale jeho rodiče nebyli o moc nadšenější. „Petře, vždyť jsi ještě dítě! Jak to chcete zvládnout?“ lamentovala jeho máma. Nakonec nám dovolili zůstat v jeho starém dětském pokoji, ale bylo jasné, že dlouho to takhle nepůjde.

Maturitu jsme oba zvládli jen tak tak. Já s břichem, Petr s nočními směnami v Lidlu, aby měl alespoň nějaké peníze. Když se narodil Matyáš, bylo mi devatenáct a měla jsem pocit, že jsem zestárla o deset let během jedné noci. První měsíce byly peklo. Plenky, nevyspání, hádky o peníze i o to, kdo půjde nakoupit. Petr začal být podrážděný, často jsme se hádali kvůli maličkostem.

Jednoho dne přišel domů a oznámil: „Našel jsem nám podnájem v Malešicích. Malý byt 1+1, ale budeme tam sami.“ Byla jsem šťastná i vyděšená zároveň. Sbalili jsme Matyáše a pár věcí a začali nový život v malém panelákovém bytě. Bylo to těžké – peníze sotva stačily na nájem a jídlo, občas jsme si museli půjčit od Petrova bratra nebo kamarádů.

Rodiče se mi neozvali celé roky. Občas jsem je viděla ve městě – máma se na mě dívala skrz prsty, táta dělal, že mě nevidí. Bolí to víc než všechny ty probdělé noci s plačícím dítětem.

Časem jsme s Petrem oba začali pracovat – já v knihovně, on jako skladník. Matyáš rostl jako z vody a my jsme se pomalu stavěli na vlastní nohy. Po pěti letech jsme si mohli dovolit větší byt v Hostivaři a já začala studovat dálkově vysokou školu. Petr byl pyšný: „Vidíš? Říkal jsem ti, že to zvládneme.“

Jenže pak přišla krize – Petr přišel o práci a já měla pocit, že se všechno zase hroutí. Hádky byly častější, někdy jsem měla chuť všechno vzdát. Ale když jsem viděla Matyáše spícího v postýlce, věděla jsem, že musím bojovat dál.

Deset let po tom osudném večeru mi zazvonil telefon. Neznámé číslo. „Aneto? Tady je máma… Prosím tě… můžeme přijít?“ Její hlas byl zlomený, tichý.

Přišli ještě ten večer. Máma měla slzy v očích, táta vypadal starší a unavenější než kdy dřív. „Tati… mami… co se stalo?“ zeptala jsem se opatrně.

Máma se rozplakala: „Táta přišel o práci… máme dluhy… hrozí nám exekuce… nemáme kam jít.“

Seděla jsem naproti nim a v hlavě mi běžely vzpomínky na tu noc, kdy mě vyhodili z domova. Chtěla jsem křičet: Kde jste byli, když jsem potřebovala já vás? Ale místo toho jsem jen mlčela.

Petr přišel z práce a když viděl mé rodiče u nás v kuchyni, zarazil se: „Co tady dělají?“

„Potřebují pomoct,“ řekla jsem tiše.

Celou noc jsem nespala. Přemýšlela jsem – mám jim pomoct? Mám jim odpustit? Nebo je nechat projít tím samým peklem, jakým jsem prošla já?

Nakonec jsem jim nabídla pomoc – mohli u nás pár týdnů bydlet, pomohla jsem jim najít práci i vyřešit dluhy. Nebylo to jednoduché – staré rány bolely a občas jsme si vyčetli všechno možné. Ale když jsem viděla mámu objímat Matyáše a tátu, jak mu pomáhá s úkoly do školy, cítila jsem smíření.

Někdy si říkám – udělala bych to znovu? Odpustila bych jim? Nebo bych je nechala trpět? Co byste udělali vy na mém místě?