Zakázaná pomoc: Když mi manžel nedovolil, aby mi máma pomáhala s naším dítětem

„Mami, prosím tě, můžeš přijít zítra? Už fakt nemůžu…“ šeptám do telefonu, zatímco malá Anička v náručí křičí a já mám pocit, že se každou chvíli rozpadnu. „Janičko, víš, že bych přijela hned, ale tvůj Petr mi to zakázal. Nechci vám dělat problémy…“ slyším v jejím hlase bolest i bezmoc. Slzy mi stékají po tvářích a já si připadám jako nejhorší matka na světě.

Petr sedí v kuchyni, upřeně kouká do notebooku a předstírá, že neslyší naše rozhovory. „Potřebujeme klid. Tvoje máma se do všeho plete. Chci, abychom to zvládli sami,“ řekl mi před týdnem, když jsem se naposledy snažila domluvit návštěvu. Prý je to naše dítě a naše odpovědnost. Jenže on je v práci od rána do večera a já… já už nevím, jak dál.

Když jsem byla těhotná, všechno vypadalo jinak. Těšili jsme se na miminko, plánovali společné procházky v parku Stromovka, smáli se nad tím, jak budeme unavení a šťastní zároveň. Moje maminka byla nadšená, že bude babičkou. Pomáhala mi vybírat kočárek v obchodě na Vinohradech a šila pro Aničku první dupačky. Všechno bylo plné očekávání a lásky.

Pak přišel porod. Nebyl jednoduchý. Anička se narodila o tři týdny dřív a já byla slabá, vyčerpaná a vystrašená. Maminka za mnou jezdila do porodnice každý den, nosila mi domácí polévky a držela mě za ruku, když jsem brečela vyčerpáním. Petr byl taky u porodu, ale pak se rychle vrátil do práce – prý musí zajistit rodinu.

Po návratu domů začalo peklo. Anička nespala, pořád plakala a já nevěděla proč. Maminka nabízela pomoc – chtěla přijít pohlídat malou, abych si mohla aspoň na chvíli lehnout nebo se osprchovat. Petr ale začal být podrážděný. „Tvoje máma nás jenom rozmazluje. Musíme si nastavit vlastní pravidla,“ říkal mi večer v ložnici, když jsem zoufale hledala jeho pochopení.

Jednou jsem ho přistihla, jak píše mojí mámě zprávu: „Prosím tě, nechoďte k nám tak často. Jana to zvládne.“ Byla jsem v šoku. Vždyť já to nezvládám! Chtěla jsem křičet, ale místo toho jsem jen tiše brečela v koupelně.

Začala jsem se uzavírat do sebe. Přestala jsem volat kamarádkám – všechny měly své životy a já jim nechtěla připadat jako slaboch. Petr byl pořád pryč a když přišel domů, byl unavený a podrážděný. „Proč jsi dneska neuklidila? Proč je Anička tak uplakaná? Co jsi celý den dělala?“ ptal se mě s ledovým klidem.

Jednou večer jsem už nevydržela a vybuchla: „Proč mi nedovolíš, aby mi máma pomohla? Já už nemůžu! Chceš mě zničit?“ On jen pokrčil rameny: „Chci, abys byla silná. Takhle to dělali naši rodiče taky.“

Ale jeho rodiče bydlí v Brně a viděli Aničku zatím jen dvakrát přes víkend. Jeho máma pracuje jako lékařka na směny a jeho táta jezdí kamionem po Evropě. Nikdy mi nenabídli pomoc – ani nemohli. Moje máma bydlí deset minut tramvají od nás na Žižkově…

Začala jsem mít pocit, že se dusím. Každý den stejný kolotoč: kojení, přebalování, uspávání, pláč – můj i Aničky. Někdy jsem měla chuť utéct z bytu a už se nikdy nevrátit. Ale pak jsem se podívala na malou a věděla jsem, že ji nemůžu opustit.

Jednoho dne jsem omdlela v koupelně. Probudila mě až Aniččin pláč a Petrův vyděšený hlas: „Jano! Co se stalo?“ Konečně pochopil, že už to dál nejde. Zavolal mojí mámě a poprosil ji o pomoc.

Maminka přijela během deseti minut. Objala mě a já poprvé po dlouhé době cítila úlevu. „Neboj se, Janičko, všechno bude zase dobré,“ šeptala mi do vlasů.

Petr seděl v koutě a díval se na nás dvě s provinilým výrazem. „Omlouvám se… Nevěděl jsem, že je to tak vážné,“ řekl tiše.

Ale něco ve mně už zůstalo zlomené. Důvěra mezi námi byla narušená – nejen mezi mnou a Petrem, ale i mezi mnou a světem.

Dnes už je Aničce půl roku a maminka za námi chodí pravidelně. Petr se snaží být lepším otcem i manželem, ale někdy mám pocit, že už nikdy nebudu stejná jako dřív.

Ptám se sama sebe: Proč je v Česku pořád tak těžké říct si o pomoc? Proč máme pocit viny za to, že nezvládáme všechno sami? Co byste udělali vy na mém místě?