Když se ztrácím v matčině stínu: Příběh jedné dcery

„Proč jsi zase přišla pozdě? Vždyť víš, že večeře je v šest!“ křičela na mě máma z kuchyně, sotva jsem otevřela dveře. V ruce jsem svírala batoh, ve kterém jsem měla jen pár sešitů a propisku – všechno ostatní jsem nechala ve škole, protože jsem věděla, že stejně nebudu mít klid na učení. Vždycky to bylo stejné: já, Klára, ta starší, ta, která musí být rozumná, a pak můj bratr Tomáš – zlatý chlapec, kterému prošlo úplně všechno.

„Promiň, mami, měla jsem kroužek,“ zamumlala jsem a snažila se proklouznout do svého pokoje. Ale máma mě zastavila pohledem, který mě vždycky bodl do srdce. „Tomáš už dávno večeřel. A taky mi pomohl s nákupem. Proč nemůžeš být víc jako on?“

Ta věta mě bolela víc než cokoliv jiného. Proč nemůžu být jako on? Protože nejsem. Protože jsem Klára. Ale to mámě nikdy nestačilo.

Seděla jsem na posteli a poslouchala, jak se smějí v obýváku. Tomáš vyprávěl nějaký vtip a máma se smála tím svým upřímným smíchem, který jsem u ní slyšela naposledy snad před pěti lety, když mi bylo dvanáct. Tehdy jsem ještě věřila, že mě má ráda. Teď už vím, že láska není samozřejmost.

Táta odešel, když mi bylo deset. Máma říkala, že za to může jeho práce – byl právník a pořád někde lítal. Ale já vím, že odešel kvůli tomu věčnému napětí doma. Máma byla na něj stejně přísná jako na mě. Jen Tomáš byl vždycky její sluníčko.

Jednou večer jsem zaslechla jejich rozhovor:

„Mami, proč je Klára pořád tak smutná?“ ptal se Tomáš.

„Ona je prostě taková povaha. Ty jsi jiný, Tomášku,“ odpověděla mu máma a pohladila ho po vlasech.

V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Nejsem jen povaha! Jsem člověk! Potřebuju tě!

Ve škole si toho všimli i učitelé. „Kláro, jsi poslední dobou nějaká zamlklá,“ řekla mi třídní učitelka paní Novotná. „Děje se doma něco?“

Zavrtěla jsem hlavou. Co bych jí řekla? Že mě máma nemá ráda? Že bych nejradši nebyla? To by stejně nepochopila.

Začala jsem trávit víc času venku. Na lavičce v parku, kde jsem si četla knížky nebo jen tak koukala na lidi. Jednou si ke mně přisedla starší paní – paní Dvořáková z vedlejšího domu.

„Klárko, proč nejsi doma?“ zeptala se laskavě.

„Doma není místo pro mě,“ vyklouzlo mi z úst dřív, než jsem to stihla zastavit.

Podívala se na mě smutně. „Víš, někdy rodiče dělají chyby. Ale ty nejsi chyba.“

Ta slova mi zněla v hlavě ještě dlouho potom.

Jednoho dne přišla máma domů rozčílená. „Kláro! Proč jsi Tomášovi rozbila model letadla?“

„Já to nebyla!“ bránila jsem se zoufale.

Ale máma mi nevěřila. „Vždyť on by to nikdy neudělal! Ty jsi vždycky taková závistivá!“

V tu chvíli jsem to nevydržela a utekla z domu. Běžela jsem do lesa za městem a tam křičela do tmy. Proč mě nikdo neslyší? Proč mě nikdo nechce?

Několik dní jsem s mámou skoro nemluvila. Tomáš se mi vyhýbal pohledem. Bylo mi šestnáct a připadala jsem si jako cizinec ve vlastní rodině.

Jednoho večera přišla babička – mámina máma. Sedla si ke mně na postel a pohladila mě po vlasech.

„Klárko, já vím, že to máš těžké. Tvoje máma… ona taky nebyla nikdy milovaná tak, jak by si přála. Možná proto neumí dávat lásku stejně všem.“

Rozplakala jsem se jí na rameni.

„Babičko, já už to nevydržím…“

„Neboj se říct si o pomoc,“ zašeptala mi do vlasů.

Začala jsem chodit k psycholožce – paní Hrdličkové. Poprvé v životě mě někdo opravdu poslouchal.

„Kláro, tvoje pocity jsou důležité,“ říkala mi trpělivě.

Pomalu jsem začala chápat, že nejsem špatná dcera jen proto, že nejsem jako Tomáš. Že mám právo na svůj život a své sny.

Jednou večer jsem sebrala odvahu a řekla mámě všechno:

„Mami, bolí mě, jak dáváš přednost Tomášovi. Chci cítit, že mě máš ráda taky.“

Máma mlčela dlouho. Pak jen tiše řekla: „Nevěděla jsem…“

Nevím, jestli se někdy něco změní. Ale aspoň už vím, že mám právo být slyšená.

Někdy si říkám: Je možné odpustit někomu, kdo vás celý život přehlížel? A co když je cesta ke štěstí jen v tom najít odvahu být sám sebou? Co byste udělali vy na mém místě?