Dům, který rozdělil naši rodinu: Proč rodiče dali všechno sestře mého muže?

„Tohle není fér! Proč vždycky všechno dostane Lenka?“ vyhrkla jsem, sotva jsme s Petrem zabouchli dveře jeho rodičů. V očích měl slzy, které se snažil skrýt. „Jani, prosím tě, neřeš to teď. Je to jejich rozhodnutí,“ šeptal, ale já v sobě cítila vlnu vzteku a bezmoci.

Celý život jsem byla zvyklá spoléhat sama na sebe. Vyrůstala jsem v paneláku na Jižním Městě, kde se počítala každá koruna. Moji rodiče nikdy neměli nic jistého, a tak jsem si už od střední přivydělávala na brigádách. Když mi Petr po svatbě navrhl, abych zůstala doma a starala se o domácnost, odmítla jsem. „Radši budu mít málo, ale svoje,“ říkala jsem mu tehdy. On to chápal. Pracovali jsme oba, někdy i přesčasy, abychom si mohli dovolit malý byt v Modřanech.

Petrův domov byl jiný svět. Jeho rodiče měli krásný dům v Říčanech, zahradu plnou růží a jabloní. Všechno tam vonělo bezpečím a jistotou. Když jsme tam jezdili na víkendy, vždycky jsem obdivovala, jak je všechno uklizené a jak jeho maminka Marie dokáže během hodiny vykouzlit svíčkovou pro celou rodinu. Petr měl mladší sestru Lenku – rozmazlenou princeznu, která nikdy nemusela nic dělat. Všechno dostala na stříbrném podnose.

Jednou večer jsme seděli u stolu a Marie začala: „No, děti, chtěli jsme vám něco říct. Rozhodli jsme se s tátou, že dům přepíšeme na Lenku. Ona je přece mladší, potřebuje jistotu.“ Petr ztuhl. „A co já? To já jsem tady sekal trávu, opravoval plot…“ Marie ho přerušila: „Ty už máš svůj život v Praze. Lenka je tady s námi.“

V tu chvíli se mi sevřelo srdce. Věděla jsem, jak moc pro Petra ten dům znamená. Kolik do něj dal práce a kolik vzpomínek tam má. Ale jeho rodiče to neviděli – nebo nechtěli vidět.

Cestou domů jsme mlčeli. Petr jen tupě zíral z okna tramvaje a já měla chuť křičet. „Tohle jim nemůžu odpustit,“ řekla jsem nakonec tiše. „Vždyť je to nespravedlivé.“

Dny plynuly a já jsem se s tím nedokázala smířit. Petr se snažil být silný, ale viděla jsem na něm, jak ho to bolí. Každý telefonát od jeho matky odmítal přijmout. Já jsem s nimi od té doby nepromluvila ani slovo.

Lenka nám jednou napsala zprávu: „Můžeme si o tom promluvit? Nechci, abyste se kvůli tomu zlobili.“ Ale já jí neodpověděla. Vždyť ona nikdy nepochopí, jaké to je žít bez jistoty.

Začaly se objevovat i další problémy. Petr byl najednou uzavřený, často chodil z práce pozdě a doma jen mlčky seděl u televize. Jednou v noci jsem ho našla v kuchyni, jak pláče nad starými fotkami z dětství. „Víš, Jani,“ řekl mi tehdy zlomeným hlasem, „já jsem si vždycky myslel, že když budu pracovat a pomáhat rodičům, budou mě mít rádi stejně jako Lenku… Ale asi jsem se mýlil.“

Snažila jsem se ho obejmout a utěšit, ale věděla jsem, že tuhle ránu nezacelím ani já.

Začali jsme se hádat i my dva. Já mu vyčítala, že je slabý a nechá si všechno líbit. On mi zase říkal, že bych měla být nad věcí a nechat to být. „Jsi pořád jen naštvaná! Copak ti nestačí náš byt? Musíš pořád řešit jejich dům?“ křičel jednou večer.

Ale nebylo to o domě. Bylo to o spravedlnosti. O tom pocitu, že někdo může celý život dřít a stejně nedostane nic – jen proto, že není tím oblíbeným dítětem.

Jednou mě potkala Marie v obchodě. „Jano, proč už k nám nechodíte? Lenka vás má ráda…“ Zadržela jsem slzy a odpověděla: „Protože jste Petrovi ublížili víc, než si myslíte.“ Otočila jsem se a odešla.

Petr začal chodit k psychologovi. Prý mu pomáhá mluvit o tom všem nahlas. Já jsem zatím hledala odpovědi v sobě – proč mě to tolik bolí? Proč nedokážu odpustit?

Jednoho dne přišel Petr domů s dopisem od rodičů. Psali v něm, že je jim líto, jak to dopadlo, ale že rozhodnutí nemění. Prý doufají, že čas zahojí rány.

Ale co když některé rány nikdy nezmizí?

Dnes už vím, že dům není všechno – ale pocit nespravedlnosti mě stále dusí. Někdy si říkám: Měla bych jim odpustit? Nebo mám právo být naštvaná za svého muže?

Co byste udělali vy na mém místě? Je možné překonat takovou křivdu – nebo to navždy rozdělí naši rodinu?