Máma nikdy nechtěla, abych se rozvedl. Myslela si, že rodina je víc než štěstí.

„Tomáši, ty se zbláznil? Co si o tobě lidi pomyslí?“ Mámin hlas mi ještě teď rezonuje v hlavě, i když už uplynuly měsíce od toho večera. Seděli jsme v kuchyni, kde to vonělo po guláši, a ona mi s očima plnýma slz a hněvu vyčítala, že chci odejít od Jitky. Táta mlčel, díval se do stolu a občas si nervózně pohrával s hrnkem kafe.

„Mami, já už to takhle dál nevydržím. S Jitkou si nemáme co říct, hádáme se kvůli každé maličkosti. Už ani nevím, kdy jsme se naposledy smáli,“ snažil jsem se jí vysvětlit, ale ona jen mávla rukou.

„To je normální! Manželství není žádná pohádka. Všichni máme problémy, ale rodina je přece základ. Ty chceš všechno zahodit kvůli nějaké kravině?“

V tu chvíli jsem měl chuť utéct. Věděl jsem, že máma nikdy nepochopí, jak moc mě to bolí. Vždycky byla přesvědčená, že hlavní je vydržet, ať se děje cokoliv. Sama žila s tátou přes třicet let a nikdy si nestěžovala – aspoň ne nahlas. Ale já nejsem ona.

Jitku jsem si bral ve dvaceti čtyřech letech. Byla to láska na první pohled – nebo jsem si to aspoň myslel. Byla krásná, chytrá a všichni ji měli rádi. Máma ji milovala jako vlastní dceru. Po svatbě jsme bydleli v paneláku na sídlišti v Brně. První roky byly fajn, ale pak přišly děti, hypotéka, práce… a najednou jsme byli dva cizinci pod jednou střechou.

Začal jsem trávit víc času v práci, Jitka byla pořád unavená a podrážděná. Každý večer jsme seděli u televize a mlčeli. Když jsem jí navrhl, že bychom mohli jít do kina nebo na večeři, jen protočila oči: „Na to nemám čas ani energii.“

A pak přišla Petra. Nová kolegyně v práci – veselá, otevřená, vždycky připravená vyslechnout. Nejdřív jsme si jen povídali u kafe, pak jsme spolu začali chodit na obědy. Najednou jsem měl pocit, že zase žiju. Smál jsem se jejím vtipům a těšil se do práce jako malý kluk.

Když jsem Jitce řekl pravdu, rozplakala se. „To kvůli ní? Kvůli nějaké courě z práce?“ křičela na mě. „Nechci tě ztratit! Máme děti!“

Bylo mi jí líto, ale věděl jsem, že už to nejde dál. Podal jsem žádost o rozvod.

A tehdy začalo peklo. Máma mi volala každý den: „Tomáši, prosím tě, vzpamatuj se! Děláš největší chybu života! Děti tě budou nenávidět! Co řeknou sousedi? Vždyť Jitka je tak hodná holka!“

Jednou dokonce přijela k nám domů bez ohlášení a začala Jitku objímat: „Neboj se, holčičko, já to s Tomášem vyřídím.“ Cítil jsem se jako zrádce.

Petra mezitím byla trpělivá, ale viděl jsem na ní, jak ji to všechno ničí. „Tvoje máma mě nenávidí,“ řekla jednou tiše. „Nikdy mě nepřijme.“

„Dej jí čas,“ snažil jsem se ji uklidnit, ale sám jsem tomu nevěřil.

Rozvod byl dlouhý a bolestivý. Děti plakaly a ptaly se, proč už nebudeme bydlet všichni spolu. Máma mě přestala zvát na nedělní obědy a když už jsme se viděli, mluvila jen o tom, jak je Jitka statečná a jak já všechno zničil.

Jednou večer mi volala: „Víš vůbec, co jsi udělal? Já už nemám rodinu! Všechno jsi rozbil!“

Seděl jsem v prázdném bytě a poprvé v životě jsem brečel jako malý kluk.

Petra mi podala kapesník: „Stojím při tobě. Ale musíš si vybrat – buď budeš žít podle sebe, nebo podle nich.“

Dlouho jsem přemýšlel. Vyrůstal jsem v rodině, kde bylo důležité hlavně to, co si myslí ostatní. Máma vždycky říkala: „Hlavně nedělej ostudu.“ Ale co když je ostuda být nešťastný celý život?

Dnes už žiju s Petrou a dětmi napůl – střídavá péče není jednoduchá, ale snažíme se. Máma se mnou skoro nemluví. Občas mi napíše SMS: „Jitka je nemocná, mohl bys jí pomoct.“ Nebo: „Děti potřebují nové boty.“ Nikdy se nezeptá, jak se mám já.

Někdy si říkám – měl jsem zůstat? Měl jsem vydržet kvůli dětem a mámě? Nebo mám právo být šťastný i za cenu toho všeho?

Co byste udělali vy na mém místě? Je správné obětovat vlastní štěstí pro klid v rodině?