Cizí v jednom bytě: Příběh matky a dcery, které rozdělila bolestná minulost

„Ty jsi mě nikdy doopravdy neměla ráda. Vždycky jsem byla jen připomínka toho, že tě táta opustil.“ Moje slova visela ve vzduchu jako těžký závoj. Máma stála ve dveřích kuchyně, ještě v kabátu, ruce sevřené v pěst. Právě přišla z práce, unavená, s kruhy pod očima. V tu chvíli jsem ji nenáviděla stejně silně, jako jsem ji milovala.

„Natálie, to není pravda…“ zašeptala, ale já už byla na cestě do svého pokoje. Práskla jsem dveřmi tak silně, až se otřásly skleničky ve vitríně. Vždycky to tak bylo – ona přišla domů pozdě, já byla naštvaná, ona se snažila něco vysvětlit a já jí to nedovolila.

Jmenuji se Natálie Novotná a je mi sedmnáct. Můj táta nás opustil hned po mém narození. Nikdy jsem ho neviděla, nikdy mi neposlal ani pohlednici k narozeninám. Máma o něm nemluvila – a když už ano, bylo to jen v náznacích, jako by se bála, že vyslovením jeho jména přivolá nějakou kletbu.

Vyrůstala jsem v paneláku na okraji Brna. Máma pracovala jako zdravotní sestra na směny. Peněz nebylo nikdy dost, ale nikdy jsme nehladověly. Jenže máma byla pořád pryč – a když byla doma, byla unavená nebo podrážděná. Když jsem byla malá, schovávala jsem se pod stolem a čekala, až přijde domů. Později jsem si zvykla být sama.

Jednou v noci jsem ji slyšela plakat v koupelně. Bylo mi asi osm. Šla jsem za ní a objala ji kolem pasu. „Neboj se, mami, já tě neopustím,“ zašeptala jsem tehdy. Ona mě pohladila po vlasech a řekla: „Ty jsi moje všechno.“ Ale časem se něco změnilo.

Začala jsem jí vyčítat každou její chybu. Proč nemáme peníze na nové boty? Proč nemůžu jet na školní výlet jako ostatní? Proč nikdy nejdeš na moje vystoupení? Máma vždycky jen tiše polkla slzy a šla dál.

Když mi bylo patnáct, poprvé jsem utekla z domu. Byla to hloupá hádka kvůli špatné známce z matematiky. Máma na mě křičela, že si ničím život – a já jí vykřičela do tváře, že ona mi žádný život nedala. Spala jsem u kamarádky Lucie a máma celou noc volala policii i nemocnice. Když jsem se ráno vrátila domů, objala mě tak pevně, až mě to bolelo.

Ale něco mezi námi prasklo. Od té doby jsme spolu mluvily jen o nutných věcech – co je k večeři, kdy mám být doma, jestli mám klíče. Všechno ostatní bylo tabu.

Jednoho dne jsem našla ve skříni starou krabici s dopisy. Byly od táty – psal mámě krátce po mém narození. Prosil ji o odpuštění, sliboval, že se vrátí. Ale nikdy se nevrátil. Máma ty dopisy nikdy nevyhodila.

Ten večer jsem se jí zeptala: „Proč jsi mi nikdy neřekla pravdu?“ Podívala se na mě s očima plnýma slz: „Chtěla jsem tě chránit.“

„Před čím? Před pravdou? Nebo před tím, že jsi sama?“

Mlčela dlouho. Pak řekla: „Před tím pocitem, že nejsi dost dobrá.“

V tu chvíli jsem pochopila, že máma celý život bojovala nejen s tím, že ji táta opustil, ale i s tím, že musí být všechno najednou – matka, otec i živitelka rodiny. A já jí to nikdy neulehčila.

Ale stejně jsem jí nedokázala odpustit. Každý den jsme žily vedle sebe jako cizí lidé v jednom bytě. Já utíkala do školy a za kamarády, ona do práce a do svých starostí.

Jednou večer přišla domů dřív než obvykle. Seděla jsem u stolu s učením a ona si ke mně přisedla.

„Natálie… já už nemůžu dál takhle žít,“ začala tiše.

„Já taky ne,“ odpověděla jsem bez pohledu na ni.

„Myslíš si, že tě nemám ráda?“ zeptala se najednou.

„Myslím si, že mě neznáš,“ řekla jsem upřímně.

Dlouho jsme mlčely. Pak vstala a odešla do ložnice.

Ten večer jsem poprvé přemýšlela o tom, jaké to pro ni muselo být – vychovávat mě sama v zemi, kde každý soudí rozvedené ženy a kde je všechno drahé a těžké. Kolikrát musela spolknout slzy v práci? Kolikrát musela odmítnout pozvání na kávu jen proto, že neměla čas nebo peníze?

Ale stejně jsem cítila vztek – na ni i na tátu.

Dnes je mi sedmnáct a stojím před rozhodnutím: Odpustit mámě? Nebo odejít z domu a začít znovu někde jinde?

Možná nejsem jediná v Česku, kdo vyrůstal bez otce a s unavenou matkou. Možná je nás víc – dětí i rodičů – kteří žijeme vedle sebe jako cizí lidé.

Ptám se vás: Dá se vůbec překonat bolest minulosti? Nebo jsme odsouzeni žít vedle sebe jako cizinci navždy?