Když se vlastní rodina obrátí proti mně: Příběh o zradě, mateřství a odvaze postavit se blízkým

„Mami, proč mi pořád říkáš, že bych měla být víc jako táta?“ vyhrkla na mě Anička, když jsme seděly u kuchyňského stolu. Její oči byly plné slz a já cítila, jak se mi hroutí svět. V tu chvíli jsem pochopila, že to, co jsem tušila už týdny, je pravda – moje vlastní máma a můj bývalý manžel Petr se spojili proti mně.

Nikdy by mě nenapadlo, že se něco takového může stát. Po rozvodu s Petrem jsem doufala, že aspoň máma bude stát při mně. Vždycky jsme si byly blízké. Ale od chvíle, kdy jsem se rozhodla odejít z nefunkčního manželství, jako by se něco zlomilo. Máma mi začala vyčítat, že jsem to vzdala moc brzy, že jsem měla vydržet kvůli Aničce. „Víš, Lucko, rozvody jsou dneska móda. Ale dítě potřebuje oba rodiče,“ opakovala mi pořád dokola.

Petr byl vždycky oblíbený – vtipný, šikovný, uměl si získat lidi. Když jsme spolu začali chodit na gymplu v Plzni, byla jsem pyšná, že je můj. Jenže po svatbě se všechno změnilo. Petr začal pít, byl často pryč a když už byl doma, hádali jsme se kvůli každé hlouposti. Když jsem otěhotněla s Aničkou, doufala jsem, že ho to změní. Ale nezměnilo.

Rozvod byl těžký. Petr sliboval, že se polepší, ale já už nemohla dál. Máma mi tehdy řekla: „Jsi tvrdohlavá po tátovi. Ale život není pohádka.“ Přesto jsem čekala podporu. Místo toho začala trávit s Petrem a Aničkou víc času než se mnou. Chodili spolu na výlety do ZOO, pekli bábovky a já byla ta špatná – ta, co rozbila rodinu.

Jednou jsem přišla pro Aničku k mámě a slyšela je přes dveře: „Víš, Aničko, maminka je někdy unavená a smutná, ale to proto, že má moc práce. Tatínek je veselý a má tě moc rád.“ Slyšela jsem v tom výčitku i lítost. Když jsem vešla dovnitř, máma se na mě podívala tím svým pohledem – směs soucitu a odsouzení.

Začala jsem si všímat změn u Aničky. Byla uzavřenější, často mi odporovala. „Táta říkal, že bych neměla tolik sedět u učení,“ nebo „Babička říkala, že jsi na mě moc přísná.“ Každý den jsem bojovala s pocitem selhání. Snažila jsem se být trpělivá, ale někdy mi ruply nervy.

Jednoho večera jsem to už nevydržela a zavolala mámě: „Proč mi to děláš? Proč stojíš na Petrovo straně?“

„Lucko,“ povzdechla si do telefonu, „Petr je pořád otec tvého dítěte. A Anička ho potřebuje. Ty jsi pořád v práci nebo unavená. On jí dává radost.“

„A co já? Já nejsem důležitá?“

„Ty jsi dospělá. Musíš to zvládnout.“

Zavěsila jsem a rozbrečela se jako malá holka. Připadala jsem si sama proti celému světu.

Situace se vyhrotila o pár týdnů později. Petr přišel s tím, že by chtěl Aničku na víc dní v týdnu. Máma ho v tom samozřejmě podpořila. „Lucko, měla bys být ráda, že máš čas na sebe,“ řekla mi s úsměvem.

Začala jsem mít strach, že o Aničku přijdu úplně. V noci jsem nemohla spát a přemýšlela jsem, kde jsem udělala chybu. Byla jsem opravdu tak špatná matka? Nebo je chyba v nich?

Jednoho dne přišla Anička domů s tím, že chce bydlet u táty. „U něj je větší sranda,“ řekla mi do očí. Cítila jsem bodnutí u srdce.

„A co já?“ zeptala jsem se tiše.

„Ty jsi pořád smutná…“

V tu chvíli jsem pochopila, že musím něco změnit – ne kvůli Petrovi nebo mámě, ale kvůli sobě a Aničce.

Začala jsem chodit k psycholožce a otevřeně mluvila o svých pocitech i s Aničkou. Přestala jsem bojovat s mámou i Petrem a soustředila se na náš vztah s dcerou. Bylo to těžké – někdy mám pocit, že bojuju s větrnými mlýny.

Ale jedno vím jistě: Nikdo nemá právo rozhodovat o mém životě za mě. Ani máma, ani bývalý manžel.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Proč je někdy nejtěžší boj právě ten s vlastní rodinou? A kde je hranice mezi tím být dobrou dcerou a dobrou matkou?

Co byste udělali vy na mém místě? Má cenu bojovat za svůj hlas v rodině i za cenu konfliktů?