Mami, nech mě dýchat: Příběh o boji za vlastní život

„Terezo, už zase jsi přišla pozdě! Víš vůbec, kolik je hodin?“ Mamčin hlas se nesl kuchyní jako ostrý nůž. Stála jsem ve dveřích, v ruce tašku s notebookem a v hlavě mi hučelo. Bylo mi dvacet čtyři a pořád jsem měla pocit, že jsem malá holka, která musí vysvětlovat, proč přišla domů až po deváté.

„Mami, byla jsem jenom s Luckou na kávě. Říkala jsem ti to ráno,“ snažila jsem se zachovat klidný tón, ale v břiše mi to vřelo.

„Lucka! Ta tě jenom tahá do špatností. A co tvoje práce? Zase jsi neudělala prezentaci? Víš, že bez pořádné práce nikdy nebudeš mít pořádného chlapa ani rodinu!“

Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. Tohle byl náš každodenní rituál. Máma měla pocit, že musí komentovat každý můj krok – od toho, co si oblékám, přes to, s kým se stýkám, až po to, kde bych měla pracovat. Když jsem si našla práci v malé reklamní agentuře místo v bance, jak si přála ona, tři dny se mnou nemluvila.

Sedla jsem si ke stolu a snažila se ignorovat její pohled. „Mami, já už nejsem dítě. Chci si rozhodovat sama.“

„A kam tě to tvoje rozhodování dovedlo? Máš podnájem v Nuslích, žádného přítele a pořád jenom sedíš u počítače. Kdybys mě poslouchala, už bys byla dávno vdaná a měla klidný život.“

V tu chvíli mi do očí vhrkly slzy. Ne proto, že by mě ranila – na to už jsem byla zvyklá – ale proto, že jsem cítila bezmoc. Všechno, co jsem udělala jinak než ona chtěla, bylo špatně. Nikdy jsem nebyla dost dobrá.

Vzpomněla jsem si na dětství. Jak mi vybírala oblečení do školy, jak mi zakazovala jít na školní výlet do Krkonoš, protože „tam jsou nebezpečné silnice“. Jak mi ve čtrnácti přečetla deník a pak mi měsíc zakazovala kamarády. Vždycky říkala: „Já vím nejlíp, co je pro tebe dobré.“

Ale teď už jsem dospělá. Měla bych být schopná žít svůj život. Jenže pokaždé, když udělám něco podle sebe, cítím vinu. Jako bych ji zrazovala.

Jednou večer jsem seděla s tátou na balkoně. „Tati, proč je máma taková?“ zeptala jsem se tiše.

Táta se zadíval do dálky na světla Prahy. „Víš, ona to nemyslí zle. Jen má strach. Ale někdy je potřeba říct dost.“

„A co když ji ztratím?“

„Když tě má ráda, pochopí to.“

Ten rozhovor mi zůstal v hlavě dlouho. Ale odvahu říct „dost“ jsem sbírala týdny. Mezitím máma našla inzerát na práci v bance a poslala mi ho e-mailem s předmětem: „Tohle je pro tebe!“ Když jsem jí řekla, že nechci měnit práci, rozplakala se a řekla: „Tak proč mě vůbec posloucháš?“

Začala jsem chodit k psycholožce. Poprvé v životě jsem někomu řekla nahlas: „Moje máma mě dusí.“ Psycholožka mi vysvětlila něco důležitého: „Vaše máma vás možná miluje, ale vy máte právo žít svůj život.“

Jednoho dne jsem přišla domů a máma seděla u stolu s mým starým deníkem v ruce. „Našla jsem to při úklidu,“ řekla tiše.

„Mami! To je moje soukromí!“ vykřikla jsem.

„Já jen chtěla vědět, co tě trápí…“

V tu chvíli ve mně něco prasklo. „Mami! Já už nechci žít podle tebe! Chci být sama sebou! Jestli mě máš ráda, nech mě dýchat!“

Rozplakala se. Já taky. Dlouho jsme spolu nemluvily.

Začala jsem si hledat vlastní byt. Bylo to těžké – Praha je drahá a já neměla moc peněz. Ale našla jsem malý pokojík na Žižkově. První noc v novém bytě jsem brečela do polštáře – strachy i úlevou.

Máma mi psala každý den zprávy: „Jsi v pořádku? Máš co jíst? Nechceš přijet domů?“ Odpovídala jsem stručně. Potřebovala jsem čas sama pro sebe.

Po pár týdnech jsme se potkaly na kávě. Byla jiná – unavená a smutná.

„Terezo… já se bojím, že tě ztratím,“ řekla tiše.

Chytila jsem ji za ruku: „Mami, neztratíš mě. Ale musíš mě nechat žít.“

Dnes už spolu vycházíme lépe. Někdy má tendenci radit víc než je zdrávo, ale učím se nastavovat hranice. Není to jednoduché – někdy mám pocit viny, někdy strach. Ale poprvé v životě mám pocit svobody.

Někdy si večer lehnu do postele a přemýšlím: Proč je tak těžké říct vlastní mámě pravdu? Proč máme strach být sami sebou před těmi nejbližšími? Máte to taky tak? Co byste udělali vy na mém místě?