Pozvánka, která nikdy nepřišla: Příběh nevlastní matky
„Mami, prosím tě, nech to být. Je to moje svatba a já si přeju, aby tam byla jen rodina.“
Ta věta mi zněla v hlavě ještě dlouho poté, co Lucie odešla z kuchyně. Seděla jsem u stolu, ruce se mi třásly a v očích mě pálily slzy. Vždycky mi říkala mami. Nikdy jsem si nemyslela, že jednoho dne uslyším, že do rodiny vlastně nepatřím.
Bylo mi šestatřicet, když jsem si vzala Petra. Měl dceru Lucii, tehdy jí bylo šest. Jeho první žena Jana odešla za jiným mužem do Brna a Lucii nechala Petrovi. Pamatuju si, jak jsem ji poprvé viděla – malá holka s copánky, která se mě držela za ruku a šeptala: „Budeš mě mít ráda?“ Přísahala jsem si tehdy, že udělám všechno pro to, aby jí nic nechybělo.
První roky byly těžké. Lucie se budila v noci a plakala po mámě. Petr byl často v práci, takže jsem byla já, kdo ji utěšoval, kdo jí četl pohádky a vařil krupicovou kaši. Když dostala ve škole dvojku z češtiny, byla jsem to já, kdo s ní seděl nad diktátem. Když měla první menstruaci, přišla za mnou – ne za tátou ani za biologickou mámou.
A teď? Teď sedím v kuchyni panelákového bytu na Jižním Městě a přemýšlím, kde se stala chyba.
„Aleno,“ ozval se Petr ode dveří. „Nech to být. Lucie je dospělá. Má právo si vybrat.“
„Ale proč?“ zašeptala jsem. „Vždyť jsem ji vychovala jako vlastní.“
Petr jen pokrčil rameny a odešel do obýváku. Věděl toho stejně málo jako já.
Dny plynuly a přípravy na svatbu byly všude kolem nás. Lucie si chodila zkoušet šaty s Janou – svou biologickou matkou, která se po letech vrátila do Prahy a najednou byla zase součástí jejího života. Já jsem byla ta druhá. Ta navíc.
Jednou večer jsem zaslechla Lucii, jak telefonuje s kamarádkou:
„Ne, Alenu nezvu. Je to divný… prostě… je to tátova žena, ale není moje máma.“
Zavřela jsem se v koupelně a brečela do ručníku. Tolik let jsem se snažila být pro ni oporou – a teď? Byla jsem jen cizí člověk.
Vzpomínám si na všechny ty chvíle: jak jsme spolu pekly vánoční cukroví, jak jsme jezdily na kolech do Kunratického lesa, jak mi šeptala do ucha svá tajemství o první lásce. Byla jsem u všeho důležitého… až na tuhle chvíli.
Jednoho dne přišla Jana k nám domů. Přinesla Lucii svatební šaty a smála se na celý byt.
„Aleno, doufám, že se nezlobíš,“ řekla mi sladce. „Ale Lucka si přeje mít na svatbě jen nejbližší.“
„A já nejsem nejbližší?“ vyhrkla jsem dřív, než jsem se stihla ovládnout.
Jana pokrčila rameny: „Víš, krev není voda.“
Ta věta mě bodla jako nůž.
Po svatbě mi Lucie poslala fotku přes WhatsApp. Stála tam s Janou a Petrem, všichni tři se smáli. Já seděla doma sama s lahví vína a snažila se pochopit, co jsem udělala špatně.
Petr přišel domů pozdě večer. Sedl si ke mně a dlouho mlčel.
„Aleno… možná jsme Lucii moc chránili. Možná jsme jí nedali dost prostoru… nebo jsme jí dali až moc.“
„A co já?“ zeptala jsem se tiše. „Co já teď budu dělat?“
Nevěděl.
Další týdny byly prázdné. Lucie mi nevolala, nepsala. Jana se stala tou hlavní mámou – tou, která je u všeho důležitého. Já zůstala v pozadí.
Jednou večer mi přišla zpráva od Lucie: „Děkuju za všechno, co jsi pro mě udělala. Ale potřebuju jít dál.“
Seděla jsem dlouho v tichu a přemýšlela o tom, co znamená být matkou. Je to krev? Nebo láska? A proč někdy ani ta největší snaha nestačí?
Možná nikdy nedostanu odpověď.
Ale pořád doufám, že jednou Lucie pochopí… že rodina není jen o genech.
Co myslíte vy? Má smysl bojovat o místo v životě někoho, kdo vás odmítl? Nebo je lepší pustit minulost a začít znovu?