Matčina rada: „Nikdy nenechávej kamarádku samotnou v bytě“ – a jak mi změnila život
„Petro, nikdy nenechávej kamarádku samotnou ve svém bytě. Ani tu nejlepší. Lidé se mění, když nejsi u toho.“ Matčin hlas mi zněl v hlavě tak jasně, až jsem se musela rozhlédnout po kuchyni, jestli tu opravdu nestojí. Byla jsem sama doma, syn spal v ložnici a já se snažila najít zbytky energie na to, abych si uvařila kafe. Venku pršelo, v televizi běžela repríza Ordinace a já měla pocit, že se můj život smrskl na čtyři stěny a nekonečné kojení.
Zazvonil mobil. Jana. „Ahoj Péťo, můžu se u tebe dneska stavit? Už mi z toho homeofficu hrabe.“ Její hlas byl jako závan čerstvého vzduchu. Byly jsme kamarádky od střední, prošly jsme spolu první lásky, rozchody i maturitu. Vždycky byla ta spontánní, co mě vytáhla ven, když jsem měla splín. Teď jsem ale byla já ta, která potřebovala pomoc.
„Jasně, přijď. Ale varuju tě, mám na sobě pyžamo a v bytě je bordel.“
„To je mi fuk! Hlavně že tě uvidím.“
Když Jana přišla, přinesla s sebou kytku a domácí bábovku. Sedly jsme si ke kuchyňskému stolu a já jí vyprávěla o probdělých nocích, o tom, jak je Tomáš (můj muž) pořád v práci a jak se cítím sama. Jana mě poslouchala, smála se mým historkám o přebalování a občas mi položila ruku na rameno. Bylo to poprvé za dlouhou dobu, co jsem se cítila jako člověk, ne jen jako matka.
Pak zazvonil Tomáš. „Péťo, zapomněl jsem doma notebook. Můžeš mi ho připravit? Za půl hodiny jsem tam.“
„Promiň, musím na chvíli do ložnice,“ řekla jsem Janě. „Malý se budí a Tomáš něco potřebuje.“
Nechala jsem Janu samotnou v kuchyni. V hlavě mi zablikalo matčino varování, ale hned jsem ho zahnala. Je to přece Jana! Za těch patnáct let mě nikdy nezradila.
Když jsem se vrátila, Jana seděla u stolu a prohlížela si fotky na poličce. Všimla jsem si, že jeden z rámečků s fotkou mě a Tomáše je posunutý jinak než předtím. „Hezká fotka,“ usmála se Jana trochu zvláštně.
Večer, když odešla, našla jsem na stole její zapomenutý mobil. Chtěla jsem jí zavolat, ale telefon byl zamčený. V tu chvíli přišla SMS: „Tak co? Byla sama? Máš něco?“ Odesílatel: neznámé číslo.
Srdce mi bušilo až v krku. Co to má znamenat? Proč by někdo Janě psal takovou zprávu? A proč by ji vůbec zajímalo, jestli jsem byla sama?
Celou noc jsem nespala. Přemýšlela jsem nad každým detailem – proč byla Jana najednou tak zvědavá na Tomáše? Proč se ptala na jeho pracovní dobu? Proč si prohlížela naše fotky?
Druhý den ráno jsem jí mobil předala před domem. „Díky moc,“ řekla a rychle ho schovala do kabelky.
„Jano… kdo ti psal tu zprávu?“ zeptala jsem se přímo.
Zarazila se. „Jakou zprávu?“
„Tu včera večer. Viděla jsem ji na displeji.“
Chvíli mlčela a pak se rozplakala. „Péťo… já ti to chtěla říct dřív. Víš… Tomáš mi poslední měsíc píše. Prý je nešťastný, že jsi pořád jen s malým a že si připadá sám.“
Zamrazilo mě. „A ty…?“
„Nic mezi námi nebylo! Přísahám! Ale chtěla jsem vědět, jestli je to pravda… jestli jsi opravdu tak sama.“
Seděla jsem tam jako opařená. Najednou mi došlo, že největší hrozba není v cizích lidech venku, ale v těch nejbližších. V lidech, kterým věříš nejvíc.
Tomáš přišel domů dřív než obvykle. Seděli jsme naproti sobě v kuchyni a já mu všechno řekla. Nezapíral. Prý byl jen zmatený, unavený z práce i z toho, jak se všechno změnilo po narození malého.
„Chtěl jsem si jen s někým popovídat,“ řekl tiše.
„A musel to být zrovna někdo, koho znám celý život?“ vyjela jsem na něj.
Následující týdny byly peklo. Nedůvěra mezi mnou a Tomášem narůstala. Jana mi přestala volat úplně. Každý den jsem přemýšlela nad tím, kde jsem udělala chybu – byla jsem špatná manželka? Špatná kamarádka? Nebo je prostě chyba věřit lidem až příliš?
Jednou večer jsem seděla u okna s hrnkem studeného čaje a dívala se do tmy. V hlavě mi znovu zněla matčina slova: „Nikdy nenechávej kamarádku samotnou ve svém bytě.“
Možná měla pravdu. Možná je důvěra luxus, který si matka na mateřské nemůže dovolit.
Ale co je horší – žít ve strachu před zradou, nebo žít úplně sama?
Co byste udělali vy na mém místě? Dá se ještě věřit lidem kolem sebe?