Od té doby vidím vnuka jen na fotkách: Proč mě snacha nechce pustit k rodině?

„Mami, prosím tě, nechoď dneska. Lenka není ve své kůži.“

Ta věta mi rezonuje v hlavě už týden. Stojím v kuchyni, ruce se mi třesou, když skládám do krabice další malý dárek pro vnuka – modrý svetřík, který jsem pletla celé těhotenství mé snachy Lenky. Vždycky jsem si představovala, jak budu stát u kolébky, zpívat ukolébavky a vyprávět pohádky. Místo toho mi syn Petr posílá fotky přes WhatsApp a já si je prohlížím s pocitem, že jsem cizí člověk.

„Mami, Lenka potřebuje klid. Je po porodu unavená, víš, jak to je…“ vysvětloval mi Petr do telefonu minulý týden. Snažila jsem se pochopit. Vždyť jsem sama vychovala dvě děti, vím, jaké to je být unavená a přetížená. Ale proč mě nechce vidět? Proč mě nechce pustit k vlastnímu vnukovi?

Před měsícem jsme s manželem Františkem stáli před jejich bytem v paneláku na Jižním Městě s kyticí a taškou plnou dárků. Těšili jsme se jako malé děti. Když nám Lenka otevřela, její pohled byl ledový. „Teď není vhodná doba,“ řekla tiše a ani nás nepozvala dál. Petr stál za ní, vypadal rozpačitě. „Mami, fakt dneska ne…“

Cestou domů jsem brečela jako malá holka. František mlčel, jen mě držel za ruku. „To přejde,“ řekl nakonec. „Možná je to jen poporodní deprese.“ Ale týdny plynuly a nic se nezměnilo.

Začala jsem si všímat, že i rodiče Lenky jsou k nám chladní. Když jsme se potkali na chodbě v porodnici, sotva kývli na pozdrav. Přitom jsme jim nikdy nic neudělali. Vždycky jsem se snažila být milá, nosila jsem koláče na společné oslavy, nabízela pomoc.

Jednoho večera jsem zkusila zavolat Lence přímo. „Lenko, chtěla bych vám pomoct s malým, třeba pohlídat nebo uvařit…“

„Děkujeme, ale zvládáme to sami,“ odpověděla stroze.

„Udělala jsem ti něco? Prosím tě, řekni mi to narovinu.“

Chvíli bylo ticho. Pak jen: „Nechci to řešit po telefonu.“ A zavěsila.

Začala jsem pochybovat o sobě. Vzpomínala jsem na všechny ty chvíle, kdy jsme byli s Petrem šťastná rodina. Vždycky jsme drželi při sobě – i když jsme neměli peníze, i když František přišel o práci, i když Petr odmaturoval až napodruhé. Byli jsme tým.

Teď mám pocit, že jsem z toho týmu vypadla.

Každý den si prohlížím fotky malého Tomáška na mobilu. Je nádherný – má Petrově oči a Lenkův nosík. Srdce mi puká touhou ho obejmout, pohladit po vláskách, cítit jeho vůni. Místo toho sedím sama v obýváku a pletu další svetřík, který možná nikdy neuvidí.

František to nese po svém – uzavírá se do sebe a tráví večery v dílně u modelů vláčků. Já se snažím najít odpovědi. Ptám se kamarádek – některé říkají, že je to dnes normální, že mladí chtějí mít klid a soukromí. Ale proč tak ostře? Proč tak bolestně?

Jednou večer jsem sebrala odvahu a pozvala Petra s Lenkou na nedělní oběd. „Přijďte všichni, udělám svíčkovou,“ napsala jsem do rodinné skupiny.

Odpověď přišla až druhý den: „Děkujeme za pozvání, ale zůstáváme doma.“

Zkusila jsem to ještě jednou – nabídla jsem jim peníze na kočárek nebo plenky. „To není potřeba,“ napsal Petr.

Začala jsem mít pocit, že je něco špatně se mnou. Že jsem špatná matka i babička. V noci nemůžu spát a přemýšlím: Co jsem udělala špatně? Byla jsem moc vlezlá? Měla jsem se víc držet zpátky? Nebo je to prostě doba?

Jednoho dne mi zavolala moje dcera Jana. „Mami, musíš to nechat být. Oni si musí najít vlastní cestu.“

„Ale já nechci být jen babička na fotkách!“ vyhrkla jsem zoufale.

„Já vím… Ale někdy je lepší počkat.“

Čekám tedy dál. Každý den doufám, že přijde zpráva: „Přijďte na návštěvu.“ Každý den skládám nové dárky do krabice a modlím se, abych mohla Tomáška aspoň pohladit.

Možná je to opravdu doba – možná jsme my rodiče udělali někde chybu. Možná mladí potřebují víc prostoru. Ale proč to musí tolik bolet?

Říkám si: Je lepší mlčet a čekat? Nebo mám bojovat o místo ve své rodině? Co byste udělali vy na mém místě?