Když se rodina rozpadá kvůli nemoci: Příběh o manželství, které zlomila péče o tchyni

„Petro, ona už nemůže být sama. Musíme ji vzít k nám, jinak…“ Tomášova slova mi zněla v hlavě jako ozvěna. Seděla jsem na kraji postele, ruce zaťaté v pěst, a snažila se potlačit slzy. V kuchyni bylo ticho, jen lednice tiše bzučela. Venku pršelo a kapky bubnovaly do parapetu.

„Tomáši, já už to nezvládnu. Víš, jaké to bylo posledně? Když jsme ji hledali v noci po sídlišti? Když křičela na sousedy a pak se rozplakala, protože mě nepoznala?“ Hlas se mi třásl. Tomáš stál u dveří, ruce zkřížené na prsou, pohled tvrdý jako kámen.

„Je to moje máma. Nemůžu ji dát do ústavu. To bych si nikdy neodpustil,“ řekl tiše, ale neústupně.

Zavřela jsem oči a v duchu si vybavila poslední měsíce. Paní Marie, moje tchyně, kdysi energická žena, která pekla nejlepší bábovku v ulici a vyprávěla vtipy na rodinných oslavách, se změnila k nepoznání. Lékaři řekli Alzheimer. Někdy byla jako dítě – zmatená, vyděšená, neschopná najít cestu domů z obchodu vzdáleného dvě ulice. Jindy měla světlé chvilky a poznala mě, ptala se na vnoučata a smála se svým vlastním vtipům. Ale ty chvíle byly čím dál vzácnější.

Jednou v noci odešla z bytu jen v županu. Hledali jsme ji s Tomášem a policií tři hodiny. Našli jsme ji sedět na lavičce u dětského hřiště, promoklou a zmatenou. Když mě uviděla, začala křičet: „Kdo jste? Nechte mě být!“ To mě zlomilo.

„Petro, ona je moje rodina,“ opakoval Tomáš pořád dokola. „A co já? Co naše děti? Co naše rodina?“ vyhrkla jsem zoufale.

Tomáš mlčel. Věděla jsem, že je mezi námi propast. On viděl jen svou matku, já viděla naši rodinu, která se rozpadá pod tíhou nemoci a bezmoci.

Začalo to nenápadně. Nejprve zapomínala klíče, pak jména vnoučat. Jednou zapomněla vypnout sporák a málem jsme měli požár. Děti se jí začaly bát – někdy na ně křičela, jindy je objímala tak silně, až plakaly.

„Mami, proč je babička tak divná?“ ptala se mě jednou Anička. Co jsem jí měla říct? Že nemoc může změnit člověka k nepoznání? Že někdy ani láska nestačí?

Tomáš začal být doma čím dál méně. Pracoval dlouho do noci, nebo tvrdil, že musí něco zařídit. Všechno zůstalo na mně – koupání, krmení, hledání léků, uklízení po nehodách. Byla jsem unavená až na kost.

Jednou večer jsem seděla na balkoně s hrnkem studeného čaje a dívala se do tmy. Slyšela jsem paní Marii v kuchyni – mluvila sama se sebou, nesrozumitelně mumlala a smála se něčemu neviditelnému. V tu chvíli jsem věděla, že už nemůžu dál.

Druhý den jsem Tomášovi řekla: „Potřebujeme pomoc. Musíme ji dát do zařízení, kde jí budou rozumět a kde bude v bezpečí.“

Tomáš zbledl. „To nikdy nedovolím.“

„A co já? Já už nemám sílu! Děti jsou vystrašené, já nespím… Tohle není život!“

Následovala hádka plná výčitek a slz. Tomáš mi řekl, že jsem bezcitná. Já mu řekla, že je zbabělec, protože utíká před realitou.

Dva dny jsme spolu nemluvili. Doma bylo dusno jako před bouřkou.

Pak přišel večer, kdy si Tomáš sbalil kufr. Děti plakaly v pokoji. „Jestli nedokážeš přijmout moji mámu pod naši střechu, nemůžeme spolu být,“ řekl klidněji než kdy dřív.

Stála jsem ve dveřích a dívala se na něj s pocitem naprosté prázdnoty.

„A co děti? Co my dva?“ zašeptala jsem.

„Moje máma je teď moje priorita.“

Dveře za ním tiše zaklaply.

Seděla jsem dlouho v kuchyni a dívala se na prázdné místo u stolu. Děti přišly ke mně a objaly mě. V tu chvíli jsem věděla, že jsem udělala správné rozhodnutí – i když mě to stálo všechno.

Někdy přemýšlím: Je možné zachránit rodinu za každou cenu? Nebo někdy musíme myslet i na sebe? Co byste udělali vy na mém místě?