Když mě kolega donutil zaplatit jeho oběd: Hořká lekce o důvěře a lidské slušnosti

„Milané, hele, dneska jsem si zapomněl peněženku doma. Můžeš mi prosím zaplatit oběd? Zítra ti to vrátím, fakt slibuju.“

Zdeněk stál přede mnou ve frontě na jídlo v naší závodní jídelně, nervózně přešlapoval a tvářil se provinile. Bylo to poprvé, co mě o něco takového žádal, a já jsem bez váhání kývl. „Jasně, to se stane každému,“ usmál jsem se a vytáhl peněženku. Zaplatil jsem za oba svíčkovou s knedlíkem a minerálku. V duchu jsem si říkal, že je fajn být nápomocný – vždyť jsme kolegové, navíc jsme spolu dělali už třetí rok.

Jenže druhý den přišel Zdeněk do práce pozdě a ani se nezmínil o včerejším dluhu. Nechtěl jsem být za šťourala, tak jsem mlčel. Třetí den už jsem byl nervózní. Když jsme šli na oběd, Zdeněk se ke mně přitočil: „Hele, dneska mám fakt blbej den, mohl bys mi ještě jednou půjčit? Dám ti to všechno najednou.“

V tu chvíli mi v hlavě zablikala kontrolka. Ale protože jsem nechtěl dělat dusno před ostatními, znovu jsem zaplatil. Tentokrát už jsem ale necítil radost z pomoci – spíš jsem měl pocit, že mě někdo tahá za nos.

Doma jsem o tom večer vyprávěl manželce Lence. „Měli byste si to vyříkat. Takhle tě bude tahat za nos pořád,“ řekla mi rázně. Jenže já nejsem konfliktní typ. Vždycky jsem věřil, že když člověk druhému pomůže, vrátí se mu to.

Další dny se situace opakovala. Zdeněk si začal zvykat, že mu platím obědy. Jednou dokonce přede mnou vtipkoval s ostatními: „Milan je můj osobní bankomat!“ Smáli se tomu všichni kromě mě. Uvnitř mě to ale žralo.

Začal jsem si všímat i dalších věcí. Zdeněk často mizel na dlouhé pauzy, někdy dokonce nechával práci na ostatních. Když jsem mu něco vytkl, otočil to proti mně: „Ty jsi tady mistr, tak si to udělej sám.“

Jednoho dne přišel vedoucí výroby pan Novotný a ptal se mě, proč máme skluz na lince. Vysvětlil jsem mu situaci a zmínil i Zdeňkův přístup. Novotný jen pokýval hlavou: „To není poprvé, co si na něj někdo stěžuje.“

Ten den jsem se rozhodl, že už toho mám dost. Po práci jsem Zdeňka zastavil na parkovišti: „Hele, Zdeňku, už je to týden a dlužíš mi za pět obědů. Nechci dělat scény, ale přijde mi to nefér.“

Zdeněk se zatvářil dotčeně: „No jo, tak promiň, nějak jsem na to zapomněl.“ Sáhl do kapsy a podal mi padesátikorunu – což byla sotva polovina toho, co mi dlužil. „Zbytek ti dám příště.“

Cestou domů jsem měl v hlavě zmatek. Připadal jsem si jako hlupák. Proč jsem byl tak důvěřivý? Proč jsem si nechal líbit jeho vtípky i neochotu splatit dluh? Doma jsem to znovu probíral s Lenkou.

„Víš co?“ řekla mi tiše. „Možná bys měl přestat být pořád ten hodný kluk. Někteří lidé toho jen zneužívají.“

Další den jsem šel na oběd sám. Zdeněk se ke mně snažil přidat, ale já ho odbyl: „Dneska jdu sám.“ Ostatní kolegové si toho všimli a začali se mě ptát, co se děje. Nechtěl jsem špinit Zdeňka před ostatními, ale nakonec to stejně prasklo – někdo z kuchyně si všiml jeho dluhů a začalo se o tom mluvit po celé hale.

Zdeněk se na mě naštval: „Kvůli tobě teď vypadám jako žebrák! To jsi mi nemohl říct mezi čtyřma očima?“

„Říkal jsem ti to několikrát,“ odpověděl jsem klidně. „Ale ty jsi mě nebral vážně.“

Od té doby mezi námi panovalo napětí. Ostatní kolegové mi dávali za pravdu – prý nejsem první ani poslední, koho Zdeněk využil. Někteří dokonce přiznali, že jim dluží peníze za cigarety nebo kafe.

Začal jsem si víc vážit vlastních hranic a naučil se říkat ne. Už nejsem ten, kdo každému všechno odpustí jen proto, aby byl klid.

Dneska už vím, že důvěra je vzácná věc a že není špatné chránit sám sebe před lidmi, kteří ji zneužívají.

Někdy si ale pořád kladu otázku: Kde je ta hranice mezi ochotou pomoci a vlastní hloupostí? Jak poznat, kdy už je čas říct dost? Co byste udělali vy na mém místě?