Tchyně, která mi ztrpčovala život: Jak se osud obrátil proti ní
„Tohle jsi zase spálila, Jano? Vždyť i dítě by zvládlo upéct bábovku lépe!“ ozvalo se za mnou, když jsem vytahovala plech z trouby. Bylo to už po několikáté, co mě paní Marie, moje tchyně, ponížila před celou rodinou. Marek seděl u stolu a mlčel. V jeho očích jsem viděla lítost, ale nikdy se neodvážil matce odporovat. V tu chvíli jsem měla chuť všechno hodit do koše a odejít. Ale zůstala jsem. Jako vždy.
Když jsme se s Markem před čtrnácti lety brali, byla jsem plná naděje. Myslela jsem si, že mě jeho rodina přijme s otevřenou náručí. Ale už na svatbě mi paní Marie šeptla do ucha: „Doufám, že víš, že Marek je můj jediný syn a já ho nikdy nenechám napospas cizí ženské.“ Tenkrát jsem to brala jako žert. Dnes vím, že to byla výhrůžka.
Od té doby se stala naším stínem. Každou neděli jsme museli jezdit na oběd k ní do paneláku na Jižním Městě. Každý můj pokus přinést vlastní jídlo nebo nápad byl okamžitě smeten ze stolu. „U nás se jí svíčková podle mého receptu,“ říkala a Marek jen přikyvoval. Když jsme si pořídili byt v Modřanech, trvala na tom, že nám pomůže s výběrem nábytku. „Ten gauč je příšerný, tohle si do bytu nedávej,“ komentovala vše s ledovým klidem.
Nejhorší bylo, když jsme se rozhodli mít dítě. Roky jsme se snažili a nic. Marie mi dávala jasně najevo, že vina je na mé straně. „Moje rodina je plodná, to bude asi něco u tebe,“ pronesla jednou při rodinné večeři tak hlasitě, že jsem měla chuť se propadnout do země. Marek mě držel za ruku pod stolem, ale nikdy nenašel odvahu matce odporovat.
Když se nám konečně narodila dcera Anička, doufala jsem, že se všechno změní. Ale místo toho začala Marie diktovat, jak mám kojit, kdy mám malou přebalovat a co jí mám dávat k jídlu. „Za nás děti nebrečely takhle často,“ říkala a já měla pocit, že selhávám jako matka.
Jednoho dne jsem už nevydržela a vybuchla: „Proč mi pořád říkáte, co mám dělat? Nejsem vaše dítě!“ Marie se na mě podívala s opovržením: „Protože to děláš špatně.“ Marek byl svědkem hádky a poprvé v životě řekl: „Mami, nech Janu být.“ V tu chvíli jsem pocítila malou úlevu, ale věděla jsem, že to bude mít následky.
Od té doby začala Marie pomlouvat mě i Marka po celé rodině. Volala jeho sestře Lence a vyprávěla jí, jak jsem neschopná hospodyňka a jak Marka manipuluju. Lenka mi pak volala a ptala se: „Jano, co se u vás děje? Máma říká, že jsi na ni křičela.“ Cítila jsem se sama proti celému světu.
Pak ale přišel zlom. Marie začala mít zdravotní problémy. Nejprve si stěžovala na bolesti zad, pak ji hospitalizovali kvůli vysokému tlaku. Najednou byla odkázaná na pomoc druhých. Lenka měla malé děti a nemohla za ní jezdit tak často. Marek měl práci a já… já byla jediná, kdo mohl pomoci.
První návštěva v nemocnici byla zvláštní. Marie ležela na posteli, bledá a unavená. Když mě uviděla ve dveřích, její oči změkly. „Jano… promiň,“ zašeptala tiše. Sedla jsem si k ní a držela ji za ruku. Poprvé za těch čtrnáct let jsem cítila, že mě potřebuje.
Začala jsem za ní chodit pravidelně. Nosila jsem jí domácí polévku a povídaly jsme si o Aničce. Najednou už nebyla tou ledovou královnou, ale zranitelnou ženou, která se bojí samoty. Jednou večer mi řekla: „Víš… možná jsem ti to nikdy neřekla, ale měla jsem strach, že mi vezmeš Marka úplně. Proto jsem byla taková.“
V tu chvíli mi došlo, že všechna ta léta boje byla vlastně o strach a nejistotu. Neomlouvá to její chování, ale najednou jsem ji dokázala pochopit.
Marie se nakonec zotavila a vrátila se domů. Už nikdy nebyla stejná – byla pokornější a vděčnější za každou návštěvu i za každé slovo od Aničky. Naše vztahy se zlepšily. A já? Naučila jsem se odpouštět.
Někdy si večer sednu ke stolu s hrnkem čaje a přemýšlím: Kolik bolesti by nám ušetřilo jedno obyčejné slovo – promiň? Proč je tak těžké přiznat si vlastní chyby? Možná právě proto je karma tak spravedlivá… Co myslíte vy?