Vyhodila jsem syna z domu a nastěhovala se k jeho ženě: Nelituji, ale přála bych si, abych se mu postavila dřív

„Mami, to nemyslíš vážně!“ křičel na mě Petr, když jsem mu podávala kufr. Jeho hlas se třásl vztekem, ale v očích měl strach. „Tady už nemáš místo, Petře. Dokud se nenaučíš chovat jako člověk, nevracej se.“ Srdce mi bušilo až v krku, ruce se mi třásly, ale poprvé za posledních deset let jsem cítila, že dělám správnou věc.

Nikdo z rodiny mi nerozumí. Sestra mi volala a ptala se, jestli jsem se nezbláznila. Bratr mi napsal zprávu, že jsem zradila vlastní krev. Ale já vím, co jsem viděla. Vím, co jsem slyšela za těmi zavřenými dveřmi, když jsem přijela na návštěvu k Petrovi a jeho ženě Lucii. Ty tiché hádky, Lucčiny rudé oči a pohmožděné zápěstí, které si schovávala pod dlouhý rukáv.

Můj manžel byl jiný. Vysoký, tmavovlasý, s hlubokým hlasem a laskavýma očima. Nikdy na mě nezvýšil hlas. Když Petr začal být v pubertě vzpurný, říkal mi: „Nech ho, Jano, to přejde.“ Jenže nepřešlo. Po manželově smrti jsem zůstala na všechno sama a Petr byl čím dál tvrdší. Ale pořád to byl můj syn. Pořád jsem věřila, že se změní.

Jednou večer jsem přišla k nim neohlášeně. Lucie seděla v kuchyni a třásla se. Petr stál nad ní a řval: „Jsi úplně neschopná! Ani večeři neumíš uvařit!“ Lucie mlčela, jen se dívala do stolu. Když mě spatřila ve dveřích, rychle vstala a šla do koupelny. Petr se na mě otočil: „Co tu děláš?“

„Přišla jsem tě navštívit,“ řekla jsem tiše. „Abych viděla, jak se máte.“

„Všechno je v pořádku,“ odsekl a odešel do ložnice.

Ten večer jsem nemohla spát. Slyšela jsem Lucii plakat za zdí. Ráno byla bledá a usmívala se na mě tak smutně, že mě to bodlo u srdce.

Začala jsem k nim chodit častěji. Petr byl čím dál podrážděnější. Jednou mě dokonce vyhodil: „Nepleť se do našich věcí!“ Ale já už nemohla zavírat oči.

Jednoho dne mi Lucie zavolala v slzách: „Jano, prosím tě… můžeš přijet?“ Přijela jsem okamžitě. Petr seděl v obýváku s pivem v ruce a Lucie měla roztrženou halenku a modřinu na tváři.

„Tohle už stačilo,“ řekla jsem pevně. „Petře, sbal si věci a odejdi.“

„Ty mě vyhazuješ? Vlastního syna?“

„Ano.“

Byl to nejhorší den mého života. Ale když za ním zaklaply dveře, Lucie se rozplakala a objala mě tak pevně, až jsem měla pocit, že se mi zlomí žebra.

Nastěhovala jsem se k Lucii. Pomáhala jí s domácností i s malou Aničkou. První týdny byly těžké – Lucie byla pořád vystrašená, Anička se budila s pláčem. Ale pomalu jsme si začaly zvykat na nový život bez strachu.

Rodina mě odsoudila. „Jak můžeš žít s jeho ženou?“ ptali se mě sousedé. „Tohle je tvoje vina! Kdybys ho vychovala líp…“

Ale já vím své. Viděla jsem příliš mnoho žen kolem sebe mlčet a trpět. Viděla jsem vlastní matku, jak snášela otcovy rány a nikdy neřekla ani slovo. Přísahala jsem si, že já nikdy nebudu mlčet.

Někdy v noci přemýšlím: Kde jsme udělali chybu? Měla jsem být přísnější? Měla jsem odejít s Petrem od otce dřív? Nebo je prostě někdy zlo v člověku zakořeněné tak hluboko, že ho ani láska nevyléčí?

Lucie mi jednou řekla: „Jano, zachránila jste mi život.“ A já jí odpověděla: „Nejen tobě.“ Protože i já jsem byla vězněm svého strachu – strachu postavit se vlastnímu dítěti.

Dnes už nelituji svého rozhodnutí. Jen mě bolí, že jsem nenašla odvahu dřív. Kolik bolesti bych mohla ušetřit Lucii i sobě?

Možná mi nikdy neodpustí. Možná mě rodina navždy zavrhne. Ale já vím jedno: mlčet znamená být spoluviníkem.

Řekněte mi – kolik z vás by našlo odvahu postavit se vlastnímu dítěti? A kolik z vás by raději mlčelo?