Když jsem zjistil, že můj syn nechodí do školy: Otcovská lekce v hospodě U Tří lip

„Marek! Okamžitě pojď sem!“ zařval jsem přes celý byt, až se naše stará kočka schovala pod gauč. Bylo sedm ráno, venku lilo jako z konve a já právě našel v jeho batohu žlutý lístek z herny na rohu. Včera měl být ve škole. Místo toho hrál automaty. V tu chvíli jsem měl chuť rozbít něco víc než jen jeho důvěru.

Marek se připlížil do kuchyně, oči sklopené, ruce v kapsách. „Co je?“ zamumlal.

„Co je? To se mě ptáš ty? Kde jsi byl včera dopoledne?“

Chvíli mlčel, pak se zhluboka nadechl. „Byl jsem venku.“

„Venku? Tady máš důkaz, že jsi byl v herně! Víš vůbec, co to znamená? Kolik lidí tam prohrálo všechno? A ty místo školy…“

Zlomil jsem lístek v ruce a cítil, jak mi buší srdce. V hlavě mi běžely všechny ty roky, kdy jsem se snažil být dobrým otcem. Po smrti jeho mámy jsme zůstali sami dva. Snažil jsem se mu být oporou, ale poslední rok se mi Marek vzdaloval. Škola ho nebavila, kamarádi byli důležitější. A teď tohle.

„Jestli si myslíš, že život je jenom o tom flákat se a hrát automaty, tak tě rychle vyvedu z omylu,“ řekl jsem tišeji, ale o to pevněji.

Ten den jsem šel za starým známým, panem Novákem, který vlastní hospodu U Tří lip. „Potřebuješ pomocníka na týden? Můj kluk potřebuje poznat, co je práce.“

Novák se zasmál: „Jestli vydrží tři dny, koupím ti pivo.“

A tak Marek druhý den ráno místo do školy nastoupil do hospody. V modré zástěře, s hadrem v ruce a výrazem naprostého zoufalství. První den drhl podlahu po noční směně. Druhý den myl nádobí a sbíral sklenice od štamgastů, kteří si ho dobírali: „Tak co, mladej, už tě škola nebaví?“

Večer přišel domů unavený a naštvaný. „Tohle je trapný! Všichni se mi smějou!“

„A co sis myslel? Že život je sranda? Každý musí něco vydržet,“ odpověděl jsem tvrději, než jsem chtěl.

Třetí den přišel domů později než obvykle. Sedl si ke stolu a chvíli mlčel. Pak řekl: „Tati… dneska tam přišla paní s malým klukem. Neměla na oběd. Novák jí dal polívku zadarmo. Proč to udělal?“

Podíval jsem se na něj a poprvé za dlouhou dobu viděl v jeho očích zájem.

„Protože ví, jaký to je mít málo. A protože je to správný člověk.“

Marek přikývl a druhý den šel do hospody sám od sebe.

Za týden přišel Novák za mnou: „Hele, ten tvůj kluk… není to žádný lenoch. Dneska pomáhal staré paní s taškou a dokonce uvařil čaj jednomu štamgastovi. Možná bys ho měl víc poslouchat.“

Večer jsme seděli s Markem u stolu. „Tati… promiň. Já vím, že jsem to podělal. Ale ve škole mě to fakt nebaví. Všichni tam jenom kecají o tom, co bude v testu. Ale tady… aspoň vidím, že něco dělám.“

Chvíli jsem mlčel. „Víš, že já taky neměl školu rád? Ale bez ní bych dneska neměl práci ani střechu nad hlavou.“

Marek sklopil hlavu. „Já se budu snažit. Ale nechci být jako ostatní.“

Objal jsem ho a poprvé za dlouhou dobu cítil, že jsme zase na jedné lodi.

Dneska už je to měsíc od té doby. Marek chodí do školy pravidelněji, ale zároveň pomáhá v hospodě o víkendech. Někdy si povídáme o životě víc než dřív.

Ale pořád si kladu otázku: Udělal jsem správně? Nebylo to moc tvrdé? Nebo právě tohle Marek potřeboval?

Co byste udělali vy na mém místě? Je lepší nechat děti padnout na dno, nebo je chránit před každým pádem?