Hostem ve vlastním domě: Příběh o tom, jak jsem se stala cizincem u své dcery

„Mami, můžeš prosím zaklepat, když jdeš do mého pokoje?“ ozvalo se zpoza dveří s takovou ostrostí, že jsem na chvíli ztuhla s rukou na klice. Bylo to poprvé, co mi Jana něco takového řekla. Vždycky jsme si byly blízké. Ale teď, když jsem se k ní přistěhovala po smrti manžela, mám pocit, že jsem v jejím bytě jen na návštěvě.

Ten večer pršelo a já seděla na rozvrzané pohovce v jejím obýváku. Slyšela jsem, jak si Jana v kuchyni šeptá s manželem Tomášem. „Já už to takhle dlouho nevydržím,“ zaslechla jsem útržek věty. „Pořád tu je, všechno komentuje…“ Ztěžka jsem polkla. Vždyť jsem se snažila být nenápadná. Vařila jsem jim večeře, uklízela, dokonce jsem si koupila vlastní hrnek, abych jim nebrala jejich oblíbené.

Ale stejně jsem měla pocit, že tu nemám co dělat. Každý můj krok byl sledován. „Mami, tohle je moje kuchyně, můžeš mi nechat věci tak, jak byly?“ „Mami, prosím tě, neper Tomášovy košile, on si je pere sám.“ Všude samé „mami, prosím tě“ a za tím vždycky nějaký zákaz nebo výtka.

Jednou večer přišla Jana domů později. Seděla jsem už v pyžamu a četla si knížku. „Mami, proč jsi ještě vzhůru?“ zeptala se podrážděně. „Čekala jsem na tebe,“ odpověděla jsem tiše. „To nemusíš,“ odsekla a zmizela v ložnici.

Začala jsem si všímat drobností. Když přišla návštěva, představila mě: „To je moje maminka, teď u nás bydlí.“ Ale nikdy neřekla: „To je naše rodina.“ Cítila jsem se jako přívěsek, který tu trpělivě snášejí.

Jednoho dne přišla Jana domů rozčílená. „Mami, proč jsi mi přerovnala šuplík s ponožkami? Já v tom mám systém!“ Rozbrečela jsem se. „Chtěla jsem ti pomoct…“ vzlykla jsem. Jana se zarazila a chvíli mlčela. Pak jen tiše řekla: „Já vím, ale já potřebuju svůj prostor.“

Začala jsem chodit na dlouhé procházky do parku. Sedávala jsem na lavičce a pozorovala maminky s dětmi. Přemýšlela jsem o tom, kde se stala chyba. Vždyť já bych pro Janu udělala cokoli. Když byla malá a bála se bouřky, spala jsem s ní v posteli a držela ji za ruku celou noc. Teď bych jí byla nejradši neviditelná.

Jednou večer jsme seděly u stolu a Jana najednou řekla: „Mami, já nevím, jak to udělat, abychom tu spolu mohly být a nebyly si na obtíž.“ Podívala se na mě unavenýma očima. „Já taky nevím,“ přiznala jsem poprvé nahlas.

Tomáš navrhl: „Co kdybychom si nastavili nějaká pravidla? Třeba že každý má svůj den v kuchyni? Nebo že si každý večer dáme společný čaj a povíme si, co nás trápí?“

Zkusili jsme to. První týdny byly rozpačité. Občas jsme se pohádaly kvůli hloupostem – třeba kvůli tomu, kdo má právo pustit si televizi dřív. Ale pak jsme si začaly povídat o minulosti. Vyprávěla jsem Janě o tom, jak mi bylo smutno po jejím otci. Ona mi zase řekla o svých starostech v práci.

Jednou večer přišla Jana za mnou do pokoje a sedla si ke mně na postel. „Mami, promiň mi ty výčitky. Já jen… mám strach, že už nejsem dost dobrá dcera.“ Objala mě a já poprvé po dlouhé době cítila teplo domova.

Ale pořád mám strach. Co když už nikdy nenajdu opravdové místo? Co když budu navždy jen hostem ve vlastním životě?

Co byste udělali vy na mém místě? Má smysl bojovat o blízkost s vlastní rodinou i za cenu bolesti?