Hypotéka na cizí štěstí: Když syn žádá víc, než můžete dát

„Mami, potřebujeme tvoji pomoc. Bez tebe to prostě nezvládneme.“

Ta věta mi zněla v hlavě ještě dlouho poté, co ji Filip vyslovil. Seděli jsme v kuchyni u stolu, kde jsem kdysi skládala jeho první puzzle a teď tu přede mnou seděl dospělý muž, můj syn, s očima plnýma očekávání a vedle něj jeho žena Klára, která nervózně žmoulala ubrousek. Vzduch byl hustý, napětí by se dalo krájet.

„Mami, banka nám bez ručitele hypotéku nedá. A ty máš pořádný plat i byt bez zástavy. Stačilo by, kdybys podepsala…“ Filip se odmlčel a já cítila, jak mi srdce buší až v krku.

Vždycky jsem si myslela, že pro své děti udělám cokoli. Ale tohle? Vzít si na sebe dluh na dvacet let, když už mi je skoro šedesát? Co když přijdu o práci? Co když on s Klárou nebudou schopní splácet? Co když přijdu o všechno?

„Filipe, to je obrovská zodpovědnost,“ řekla jsem tiše. „Víš vůbec, co po mně žádáš?“

Klára se na mě podívala a v očích měla slzy. „Jano, my už jsme obešli všechny banky. Bez vás to prostě nejde. Já vím, že je to hodně, ale my už nemáme jinou možnost.“

Vzpomněla jsem si na dobu, kdy jsem sama s Filipem zůstala po rozvodu. Jak jsem se dřela, abych mu mohla dopřát aspoň malý pokojíček a čisté oblečení do školy. Jak jsem si slibovala, že nikdy nedovolím, aby měl pocit, že mu něco chybí. Teď tu seděl a žádal mě o víc, než jsem kdy mohla dát.

„A co kdybych vám pomohla aspoň s částí peněz? Něco mám našetřeno…“ navrhla jsem opatrně.

Filip zavrtěl hlavou. „To nestačí. Potřebujeme ručitele na celou hypotéku. Jinak nám byt prodají někomu jinému.“

V tu chvíli jsem pocítila vztek. Proč je dneska všechno tak drahé? Proč mladí nemají šanci začít bez toho, aby zatáhli do svých problémů rodiče? A proč mám pocit, že když odmítnu, budu ta nejhorší matka na světě?

Večer jsem dlouho nemohla usnout. Převalovala jsem se v posteli a v hlavě mi běžely všechny možné scénáře. Co když Filip s Klárou přijdou o práci? Co když já onemocním? Kdo se o mě postará? A co když jim pomůžu a oni budou šťastní? Nebudu litovat, že jsem jim nevěřila?

Druhý den mi volala sestra Eva. „Jani, nezblázni se! Víš vůbec, kolik lidí přišlo kvůli ručení o byt? A co když ti Filip jednou řekne, že už to nezvládají? Myslíš, že ti banka odpustí?“

„Ale co mám dělat?“ vyhrkla jsem zoufale. „Je to můj syn!“

„A ty jsi jeho matka, ne banka,“ odpověděla tvrdě Eva.

Celý týden jsem chodila do práce jako tělo bez duše. V kanceláři si kolegyně povídaly o dovolených a já jen mlčky seděla u počítače a počítala splátky hypotéky na kalkulačce. Každý večer mi Filip psal zprávy: „Mami, už něco víš?“ Klára mi posílala fotky bytu, který chtěli koupit – světlý obývák s balkonem a dětským pokojem.

Jednou večer jsem šla vyvenčit psa a potkala sousedku paní Novotnou. „Jano, ty jsi nějaká bledá,“ řekla starostlivě. „Něco tě trápí?“

Všechno ze mě najednou vypadlo. Paní Novotná mě vyslechla a pak řekla: „Víš, já jsem kdysi ručila synovi taky. Nakonec přišel o práci a já málem přišla o byt. Naštěstí jsme to nějak zvládli, ale stálo mě to zdraví i nervy.“

Doma jsem seděla u stolu a dívala se na staré rodinné fotky. Filip jako malý kluk na saních, já s ním v náručí. Vždycky jsme byli jen my dva proti světu. Ale teď už je dospělý muž se svou rodinou. Mám právo říct ne?

Další víkend přišli Filip s Klárou znovu. Tentokrát už byli nervózní oba dva.

„Mami, potřebujeme odpověď,“ řekl Filip.

Podívala jsem se mu do očí a viděla v nich zoufalství i naději.

„Filipe,“ začala jsem pomalu, „já tě miluju a chci pro tebe jen to nejlepší. Ale nemůžu riskovat střechu nad hlavou kvůli vaší hypotéce. Pomůžu vám s penězi, co mám našetřené, ale ručit nemůžu.“

Filip zbledl a Klára začala plakat.

„Takže nám nepomůžeš?“ zeptal se tiše.

„Pomůžu vám tak, jak můžu,“ odpověděla jsem pevně.

Filip vstal od stolu a beze slova odešel z bytu. Klára za ním jen sklopila hlavu.

Celý večer jsem brečela. Cítila jsem se jako nejhorší matka na světě. Ale někde uvnitř jsem věděla, že jsem udělala správně.

Dnes je to už pár měsíců od té hádky. S Filipem jsme spolu skoro nemluvili. Občas mi napíše krátkou zprávu o práci nebo o počasí. Klára mi poslala fotku jejich nového pronajatého bytu – není to ten vysněný vlastní domov, ale mají střechu nad hlavou.

Každý večer přemýšlím: Udělala jsem dobře? Měla jsem riskovat všechno pro štěstí svého dítěte? Nebo je někdy správné říct ne i těm nejbližším?

Co byste udělali vy na mém místě?