Bratr má svůj byt, já jen klíč od cizího. Máma mi nedovolí nic změnit.

„Terezo, tohle není tvoje věc! Byt je teď pro Filipa. Ty máš přece svůj pokoj tady.“ Mámin hlas se mi zaryl do srdce jako ledová jehla. Stála jsem v kuchyni, ruce sevřené v pěst, a dívala se na ni, jak s klidem utírá stůl, jako by právě nerozhodla o mém životě. Filip seděl u stolu, hlavu sklopenou, a tvářil se provinile. Věděla jsem, že ho to taky trápí, ale nikdy by se mámě nepostavil.

„Mami, ale já bych si ten byt mohla aspoň pronajmout. Platím nájem cizím lidem, když máme vlastní byt prázdný!“ snažila jsem se znovu. Máma jen mávla rukou: „Filip to teď potřebuje víc. Víš přece, že přišel o práci. Ty máš stabilní místo ve škole, můžeš si dovolit bydlet sama.“

V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Celý život jsem byla ta zodpovědná, ta, která nikdy nezklamala. Filip byl vždycky ten, komu se odpouštělo všechno – špatné známky, průšvihy, teď i dluhy. A já? Já jsem byla ta, která musí ustoupit.

Večer jsem seděla na posteli ve svém dětském pokoji a dívala se na plakáty, které tu visely už deset let. Cítila jsem se jako vetřelec ve vlastním životě. Táta byl někde v garáži a dělal, že nic neslyší. Vždycky se držel stranou, když šlo o hádky mezi mnou a mámou. V hlavě mi běžely všechny ty rozhovory z posledních měsíců.

„Terezo, Filip je teď v těžké situaci.“
„Terezo, musíš být rozumná.“
„Terezo, rodina drží při sobě.“

Ale kdo drží při mně?

Druhý den ráno jsem potkala Filipa na chodbě. „Promiň,“ zašeptal. „Já vím, že je to nespravedlivý.“

„Tak proč nic neřekneš?“ vyjela jsem na něj tiše. „Proč jí neřekneš, že bych ten byt mohla aspoň sdílet s tebou? Nebo že bych tam mohla být místo tebe?“

Filip pokrčil rameny: „Víš, jaká je máma. Já teď fakt nemám kam jít.“

Bylo mi ho líto. Ale zároveň jsem cítila vztek – na něj, na mámu i na sebe. Proč pořád ustupuju? Proč mám pocit viny za něco, co jsem nezavinila?

V práci jsem byla podrážděná. Kolegové si toho všimli.

„Terezo, jsi v pohodě?“ zeptala se mě Jana v kabinetu.

„Ani ne,“ přiznala jsem poprvé nahlas. „Mám pocit, že doma pro mě není místo.“

Jana se zamyslela: „To znám. U nás to bylo podobný. Brácha byl vždycky ten chudák a já ta silná.“

Najednou jsem nebyla sama.

Ten večer jsem seděla s mámou u stolu a rozhodla se to říct naplno.

„Mami, chci si pronajmout ten byt po babičce. Nebo aspoň jeho část. Je to fér.“

Máma zvedla oči od novin: „Terezo, už jsme to řešili. Filip potřebuje klid a prostor.“

„A já ne?“ vyhrkla jsem.

Chvíli bylo ticho.

„Ty jsi silná holka,“ řekla nakonec máma tiše. „Ty to zvládneš.“

A bylo rozhodnuto.

Následující týdny byly jako zlý sen. Filip se nastěhoval do bytu po babičce – našeho bytu – a já dál platila nájem cizím lidem v paneláku na druhém konci města. Každý měsíc mi z výplaty zbylo sotva na jídlo a tramvajenku. Máma mi občas zavolala a ptala se, jestli něco nepotřebuju – ale nikdy nepadlo slovo o bytě.

Jednou večer jsem šla kolem našeho domu a viděla Filipa sedět na balkoně. Vypadal smutně a osaměle. Chtěla jsem za ním jít, ale něco mě zastavilo. Možná hrdost, možná bolest.

Začala jsem chodit na terapii. Potřebovala jsem někoho, kdo mě vyslechne bez předsudků.

„Proč pořád cítíte odpovědnost za štěstí ostatních?“ zeptala se mě psycholožka.

Nevěděla jsem.

Jednoho dne mi Filip zavolal: „Terezo… já už to tam taky nedávám. Je mi tam smutno.“

„Tak pojďme něco změnit,“ navrhla jsem opatrně.

Sešli jsme se s mámou u kulatého stolu v kuchyni – poprvé po letech všichni tři najednou.

„Mami,“ začal Filip nejistě, „možná by bylo lepší, kdybychom ten byt nějak rozdělili mezi nás oba… nebo ho prodali a každý si našel svoje.“

Máma zbledla: „Vy chcete rozprodat rodinný majetek?“

„Chceme jen spravedlnost,“ řekla jsem tiše.

Byla to dlouhá debata plná slz a výčitek. Ale poprvé jsme mluvili otevřeně – o tom, co kdo cítí a potřebuje.

Nakonec jsme se dohodli: byt prodáme a každý dostane svůj díl. Filip si našel menší podnájem blíž k práci a já si mohla dovolit vlastní malý byt na okraji Prahy.

Stojím dnes u okna svého nového bytu a dívám se na západ slunce nad sídlištěm. Vím, že vztahy v rodině nejsou ideální – ale poprvé mám pocit, že žiju svůj vlastní život.

Někdy si říkám: Proč je tak těžké říct si o to, co nám patří? A proč tolik matek věří, že silnější dítě zvládne všechno samo? Co byste udělali vy na mém místě?