Můj muž přivedl domů svého sedmiletého syna: Co teď mám dělat?

„Jano, musíme si promluvit.“ Petr stál ve dveřích obýváku, v očích měl zvláštní stín a ruce se mu třásly. Bylo už po deváté večer a já jsem právě sklízela ze stolu zbytky večeře. Všimla jsem si, že poslední týdny je jiný – zamlklý, pohublý, jakoby duchem nepřítomný. Ale nikdy by mě nenapadlo, co mi chce říct.

„Co se děje?“ zeptala jsem se a snažila se znít klidně, i když mi srdce bušilo až v krku. Petr se zhluboka nadechl a pak otevřel dveře na chodbu. Dovnitř vstoupil malý kluk s tmavými vlasy a obrovskýma očima. Držel v ruce plyšového medvěda a nervózně přešlapoval.

„Tohle je Matěj,“ řekl Petr tiše. „Můj syn.“

V tu chvíli se mi zatočila hlava. Syn? Jaký syn? Vždyť jsme spolu deset let a nikdy o žádném dítěti nemluvil! Zírala jsem na toho malého chlapce, který se ke mně bázlivě přitulil, a v hlavě mi vířily otázky. „Pojďte dál,“ vypravila jsem ze sebe automaticky a snažila se neukázat šok.

Když Matěj usnul v pokoji pro hosty, seděli jsme s Petrem v kuchyni. „Kdo je jeho matka?“ zeptala jsem se tiše. Petr sklopil oči. „Lucie. Byli jsme spolu krátce předtím, než jsme se poznali my dva. Nevěděl jsem o něm… až do minulého týdne.“

„A proč je tady?“

Petr si promnul oči. „Lucie měla autonehodu. Je v nemocnici v kómatu. Nemá nikoho jiného.“

V tu chvíli jsem cítila směs lítosti, vzteku i strachu. Najednou jsem měla doma dítě, které nebylo moje, a zároveň jsem viděla Petra v úplně novém světle – jako otce, kterého jsem neznala.

Další dny byly jako zlý sen. Matěj byl tichý, často plakal a bál se tmy. Petr byl pořád v práci nebo zařizoval věci kolem Lucie. Já zůstala doma s dítětem, které ke mně nemělo žádný vztah a já k němu vlastně taky ne. Snažila jsem se být milá – vařila jsem mu kakao, četla pohádky, ale on pořád volal po mámě.

Jednoho večera jsem to už nevydržela a zavolala své sestře Aleně. „Já to nezvládnu,“ brečela jsem do telefonu. „Petr mi lhal celou dobu! A teď mám vychovávat jeho dítě?“

Alena mě vyslechla a pak řekla: „Jano, možná to není fér, ale Matěj za nic nemůže. Zkus mu dát šanci.“

Začala jsem si všímat detailů – jak Matěj kreslí obrázky své mámy, jak si šeptá do polštáře před spaním, jak se bojí cizích lidí. Jednou večer přišel za mnou do kuchyně: „Teto Jano… můžu ti něco říct?“

„Neříkej mi teto,“ usmála jsem se smutně. „Říkej mi klidně Jana.“

„Bojím se, že už mámu nikdy neuvidím.“

Sedla jsem si k němu na zem a objala ho. „Já taky nevím, co bude. Ale slibuju ti, že tu pro tebe budu.“

Petr přišel domů později než obvykle. Když viděl mě a Matěje spolu u stolu nad puzzlemi, zastavil se ve dveřích a dlouho nás pozoroval.

Večer jsme si s Petrem sedli na gauč. „Promiň mi to všechno,“ řekl tiše. „Nechtěl jsem ti lhát. Bál jsem se, že tě ztratím.“

„A co když už tě ztrácím právě teď?“ odpověděla jsem popravdě.

Následující týdny byly plné hádek i smíření. Petr chtěl být dobrým otcem i manželem, ale často nevěděl jak. Já bojovala sama se sebou – s pocitem zrady i s touhou být oporou dítěti, které za nic nemohlo.

Jednoho dne přišla zpráva z nemocnice – Lucie zemřela. Matěj plakal celou noc a já s ním. Držela jsem ho v náručí a poprvé cítila něco jako mateřskou lásku.

Dnes je to půl roku od chvíle, kdy Matěj vstoupil do našeho života. Není to snadné – pořád mám někdy vztek na Petra i na osud. Ale když vidím Matěje smát se na hřišti nebo když mě obejme před spaním, vím, že bych už neměnila.

Někdy si ale kladu otázku: Můžu někdy opravdu odpustit Petrovi? A dokážu být Matějovi skutečnou mámou? Co byste dělali vy na mém místě?