Jednou jsem navrhla dětem, aby navštívily babičku: Myslela jsem, že je neodmítne, ale mýlila jsem se

„Mami, proč nemůžeme jít dneska k babičce?“ ptala se mě Adélka, když jsem jí ráno zapínala bundu. Její oči byly plné očekávání a já jsem se snažila skrýt vlastní rozčarování. „Babička má dneska moc práce,“ zalhala jsem, i když pravda byla mnohem bolestivější.

Nikdy by mě nenapadlo, že budu muset své děti chránit před vlastní matkou. Vždycky jsem si představovala, že až budu mít děti, bude z ní ta typická česká babička – bude péct buchty, vyprávět pohádky a brát je na procházky do lesa. Místo toho platím každý měsíc tisíce za družinu a hlídání, protože máma odmítá pomáhat. Prý už si své děti odžila a teď si chce užívat klidu. „Já už jsem svoje odpracovala,“ říkala mi často s ledovým klidem.

Když se nám narodil nejmladší syn Matyáš, doufala jsem, že to mezi námi něco změní. Byla jsem vyčerpaná, manžel Petr pracoval dlouho do večera a já měla pocit, že se utopím v nekonečném kolotoči povinností. Jednoho dne jsem sebrala odvahu a zavolala mámě.

„Mami, prosím tě, mohla bys dneska pohlídat děti? Potřebuju si aspoň na chvíli odpočinout.“

Chvíli bylo ticho. Pak se ozval její chladný hlas: „Nezlob se, ale mám dneska schůzku s kamarádkami. A vůbec… měla by sis to zařídit jinak. Já už na to nemám nervy.“

Zavěsila jsem a rozbrečela se. Cítila jsem se jako malá holka, kterou někdo odstrčil na hřišti. Vždyť to přece není normální! Všichni kolem mě měli babičky, které byly ochotné kdykoliv přijet a pomoct. Jen já měla pocit, že jsem na všechno sama.

Začala jsem si všímat, jak moc mě to ovlivňuje. Každý měsíc mi z účtu mizely peníze za hlídání a já si vyčítala, že nejsem dost dobrá máma. Děti se mě pořád ptaly na babičku a já jim musela vymýšlet výmluvy. Petr mi říkal, ať to neřeším – že jeho rodiče jsou taky daleko a že to zvládneme sami. Ale mně to nedalo spát.

Jednoho dne jsem se rozhodla, že to zkusím jinak. Navrhla jsem dětem, aby babičce samy zavolaly. Možná když uslyší jejich hlásky, změní názor.

„Babičko, můžeme k tobě přijít na návštěvu?“ ptala se Adélka do telefonu s nadějí v hlase.

Slyšela jsem jen útržky odpovědi: „Teď ne… mám moc práce… možná jindy…“ Adélka položila telefon a v očích měla slzy.

„Proč nás babička nechce?“ zeptala se tiše.

Nevěděla jsem, co říct. V tu chvíli jsem pocítila vztek i bezmoc zároveň. Proč je pro ni tak těžké být součástí našeho života? Co jsme jí udělali?

Začala jsem přemýšlet o našem vztahu zpětně. Vzpomněla jsem si na dětství – na to, jak byla máma vždycky přísná a málokdy mě pochválila. Všechno muselo být podle ní. Když jsem jí oznámila, že čekám první dítě, řekla jen: „No hlavně abys to zvládla.“ Nikdy mi neřekla, že je na mě pyšná.

Možná proto teď neumí být babičkou takovou, jakou bych si přála. Možná nikdy nebyla naučená dávat lásku jinak než kritikou a odstupem.

Začala jsem o tom mluvit s kamarádkami. Některé mě utěšovaly: „To je prostě generace našich matek.“ Jiné byly naštvané: „Tohle bych své dceři nikdy neudělala!“

Jednou večer jsme s Petrem seděli u stolu a já mu řekla: „Já už nevím, co mám dělat. Mám pocit, že selhávám jako dcera i jako máma.“

Petr mě objal: „Neselháváš. Děláš pro děti maximum. Tvoje máma je prostě jiná.“

Ale já pořád cítila prázdné místo tam, kde měla být rodinná soudržnost.

Rozhodla jsem se napsat mámě dopis. Napsala jsem jí všechno – jak moc mě její odmítání bolí, jak bych si přála, aby byla součástí života svých vnoučat. Že chápu, že chce mít svůj klid, ale že rodina by měla držet pohromadě.

Odpověď přišla až po týdnu. Byla stručná: „Promiň mi to, ale opravdu už nemám sílu starat se o děti. Potřebuju svůj klid. Doufám, že to pochopíš.“

Bylo to jako rána do srdce. Ale zároveň mi to dalo jistotu – už nemusím čekat na zázrak.

Začala jsem hledat jiné cesty. S dětmi jsme začali jezdit na výlety sami, víc jsme se vídali s přáteli a sousedy. Postupně jsme si vytvořili vlastní malou komunitu lidí, kteří nám byli ochotní pomoct.

Děti se už tolik neptají na babičku. Občas vidím v jejich očích smutek nebo zklamání, ale snažím se jim ukázat, že rodina není jen o pokrevních poutech – ale hlavně o lásce a podpoře.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Je možné odpustit vlastní matce takové odmítnutí? Nebo je lepší přijmout realitu a jít dál? Co byste udělali vy na mém místě?