Proč mi dcera nikdy neodpustí, že nejsem jako její tchyně?

„Mami, proč nemůžeš být aspoň trochu jako paní Novotná?“ Eva stála ve dveřích mého malého bytu na Jižním Městě, ruce v bok, oči plné výčitek. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi srdce rozpadne na tisíc kousků.

„Evo, já… já prostě nemám tolik peněz. Víš, že žiju jen z důchodu,“ snažila jsem se vysvětlit, ale ona už mě neposlouchala. Vím, že její tchyně a tchán jsou úspěšní podnikatelé, mají krásný dům v Průhonicích a každý měsíc jí posílají peníze na účet. Já mám sotva na nájem a léky.

Když jsem byla mladší, nikdy by mě nenapadlo, že budu mít dítě až ve dvaačtyřiceti. S manželem jsme se snažili roky – návštěvy lékařů, nekonečné testy, slzy v polštáři. Když jsem konečně otěhotněla, byla to pro nás malá zázrak. Bohužel, manžel zemřel na infarkt, když bylo Evě teprve osm. Zůstala jsem na všechno sama.

Byly jsme s Evou vždycky spíš jako kamarádky než jako matka s dcerou. Společně jsme pekly bábovky, chodily na procházky do Hostivařského lesa a smály se u starých českých filmů. Jenže jak Eva dospívala, začala si všímat rozdílů mezi námi a ostatními rodinami. „Proč nemáme auto jako Klára? Proč nemůžu jet na lyžák?“ ptala se mě tehdy a já jí mohla jen říct pravdu: „Protože na to nemáme.“

Když si Eva našla Petra, byla jsem šťastná. Je to hodný kluk, pracovitý, jeho rodiče vlastní několik firem a jsou o dvacet let mladší než já. Na svatbě v zámeckém parku v Průhonicích jsem byla pyšná i nervózní zároveň – připadala jsem si vedle nich jako chudá příbuzná. Paní Novotná mi tehdy řekla: „Nebojte se, Marie, my se o Evu postaráme.“ Tehdy jsem to brala jako laskavost. Dnes vím, že to byla i výčitka.

Po svatbě začaly rozdíly ještě víc vyplouvat na povrch. Eva mi volala čím dál méně. Když už přišla na návštěvu, mluvila hlavně o tom, co všechno dostali od Novotných – nový kočárek pro malou Aničku za dvacet tisíc, dovolenou v Chorvatsku, příspěvek na hypotéku. Já jí mohla nabídnout maximálně domácí koláč a pár stovek k narozeninám.

Jednou večer mi Eva zavolala: „Mami, potřebujeme pomoct s penězi. Petr přišel o práci a máme problém s hypotékou.“ Srdce mi bušilo až v krku. „Evo, já ti můžu dát jen to málo, co mám…“ začala jsem opatrně. „To je mi jasný,“ přerušila mě ostře. „Ale víš co? Kdybych měla normální mámu jako ostatní, nemusela bych se pořád cítit méněcenná.“

Seděla jsem pak dlouho v kuchyni a dívala se do tmy. Přemýšlela jsem o tom, kde jsem udělala chybu. Vždyť jsem Evu milovala celým svým srdcem! Vždycky jsem jí dávala všechno – svůj čas, lásku, podporu… Jen ty peníze prostě nebyly.

Začala jsem si všímat i pohledů sousedek v domě. „Tak co ta vaše Eva? To je princezna! A vy pořád sama…“ šeptaly si mezi sebou. Cítila jsem se čím dál víc odstrčená nejen od Evy, ale i od světa kolem sebe.

Jednoho dne přišla Eva nečekaně na návštěvu. Byla rozrušená a hned ve dveřích spustila: „Mami, proč jsi nikdy neudělala víc? Proč jsi nešla do lepší práce? Proč jsi mi nedala lepší start?“ Její slova mě bodala jako nůž.

„Evo,“ řekla jsem tiše, „já jsem dělala všechno, co bylo v mých silách. Byla jsem ráda za každou korunu navíc. Ale hlavně jsem tě chtěla vychovat jako slušného člověka.“

Eva se rozplakala. „Já vím… Ale když vidím, jak se ke mně chovají Novotní… Připadám si vedle nich pořád jako někdo druhořadý.“

Objala jsem ji a poprvé po letech jsme spolu plakaly obě.

Od té doby je mezi námi napětí. Eva mi sice volá častěji, ale vždycky cítím v jejím hlase smutek i výčitku. Nedávno mi poslala fotku Aničky z dovolené s Novotnými – usměvavé dítě v drahých šatičkách na pláži v Itálii. Já jí mohla poslat jen pohlednici z Mariánských Lázní.

Někdy přemýšlím: Je opravdu láska méně než peníze? Může matka někdy udělat dost pro své dítě? Nebo jsme všichni jen oběťmi očekávání druhých?