Máma dala přednost sestře: Jak jsem přišla o dárky pro své děti i o důvěru v rodinu

„To snad nemyslíš vážně, mami!“ vykřikla jsem v kuchyni, kde ještě voněla káva a na stole se chladily koláče. Moje máma, paní Alena, stála u linky a nervózně si mnula ruce. „Prosím tě, Lucie, nevyváděj. Bylo to jen pár dárků…“ Její hlas zněl unaveně, jako by už dávno vzdala snahu něco vysvětlovat.

Ale já nemohla přestat. V hlavě mi hučelo. „To nebyly JEN dárky! Byly to hračky, které jsem koupila pro Tomáška a Elišku! Pro svoje děti! A tys je dala Markétě a jejím klukům? Jen proto, že ona by jinak žárlila?“

Máma sklopila oči. „Markéta to teď nemá lehké. Je sama na dva kluky, víš přece, jak ji opustil Petr…“

„A já snad nemám těžký život?“ vyhrkla jsem. „Mám dvě práce, Honza je pořád na montážích a já se snažím dětem dopřát aspoň něco hezkého na Vánoce! A ty… ty prostě vezmeš moje dárky a dáš je někomu jinému?“

V tu chvíli se mi vybavily všechny ty roky, kdy byla Markéta ta chudinka, které se muselo ustupovat. Když jsme byly malé, vždycky dostala větší kus dortu, protože „je mladší“. Když jsme byly na střední, já musela hlídat doma, zatímco Markéta mohla s kamarády ven. A teď? Teď moje máma vzala hračky, které jsem s láskou vybírala a schovávala do skříně, aby udělala radost svým vnoučatům – a dala je Markétiným dětem.

„Mami, víš vůbec, jak se Tomášek tvářil, když pod stromečkem nenašel tu stavebnici? Nebo Eliška – pořád se ptá, kde je ta panenka s růžovými vlásky…“

Máma se rozplakala. „Já už nevím, co mám dělat. Vy dvě se pořád hádáte… Já chtěla jen trochu klidu na Vánoce.“

„Klid za cenu toho, že mě zradíš?“ zeptala jsem se tiše.

V tu chvíli do kuchyně vešla Markéta. Vlasy měla jako vždy perfektně učesané, na sobě drahý kabát. „Co se tu zase děje? Lucie, proč na mámu křičíš?“

„Protože tvoje děti dostaly dárky pro moje děti!“ vyjela jsem na ni.

Markéta protočila oči. „No tak promiň, že mám smůlu v životě. Ty máš aspoň manžela a práci. Já mám jen mámu.“

„A já mám co? Jen pocit, že pro naši mámu nikdy nebudu dost dobrá,“ řekla jsem zlomeně.

Všechno to ve mně bublalo už roky. Vždycky jsem byla ta silnější, ta rozumnější. Ta, která ustoupí. Ale tentokrát už to nešlo.

Odešla jsem z kuchyně a zabouchla za sebou dveře. Doma mě čekaly dvě smutné tváře. Tomášek seděl u stolu a skládal papírové letadlo z letáku místo stavebnice Lego. Eliška objímala plyšového medvídka – jediný dárek, který jí zbyl.

„Mami, proč nám Ježíšek letos nic nepřinesl?“ zeptala se tiše.

Chtěla jsem jí říct pravdu – že babička dala jejich dárky jiným dětem. Ale místo toho jsem ji jen objala a slíbila jí, že příští rok bude lepší.

Celý leden jsem s mámou nemluvila. Volala mi několikrát, psala zprávy – ale já neměla sílu jí odpustit. Honza mi říkal: „Lucie, nech to být. Je to jen pár hraček.“ Ale on nikdy nezažil ten pocit, když vás vlastní máma vymění za někoho jiného.

Jednou večer mi přišla zpráva od Markéty: „Měla bys být ráda, že máma pomáhá těm, kdo to potřebují.“ V tu chvíli jsem měla chuť rozbít telefon o zeď.

Začala jsem si všímat i jiných věcí – jak mě máma zve na návštěvu jen tehdy, když tam není Markéta. Jak mi nikdy neřekne o rodinných oslavách předem. Jak se pořád omlouvá za Markétu: „Ona to tak nemyslí…“

Jednoho dne jsem se rozhodla jít za mámou a všechno si vyříkat. Seděla v obýváku u televize a pletla ponožky.

„Mami,“ začala jsem opatrně. „Potřebuju vědět – proč máš vždycky radši Markétu?“

Máma odložila pletení a dlouho mlčela. Pak řekla: „Protože ona je slabší. Ty jsi vždycky byla silná.“

„Ale i silní lidé potřebují občas obejmout,“ zašeptala jsem.

Máma mě poprvé po letech pevně objala. Ale stejně jsem cítila prázdnotu.

Od té doby už nic nebylo jako dřív. S mámou jsme si našly cestu zpátky k sobě jen napůl – pořád cítím tu starou křivdu. S Markétou se bavíme jen zdvořile.

Někdy večer sedím u postýlek svých dětí a přemýšlím: Co když jednou udělám stejnou chybu? Co když i já budu jednou muset volit mezi svými dětmi?

Řekněte mi – dá se vůbec někdy odpustit taková zrada? Nebo už navždy zůstane mezi matkou a dcerou něco zlomeného?