Když pomoc bolí: Příběh o tchyni, která chtěla jen to nejlepší

„Jano, ty jsi zase nechala ty ponožky v koupelně! A podívej se na tu lednici, copak tohle je pořádek?“ Alena stála ve dveřích naší malé kuchyně a její hlas byl ostrý jako břitva. Bylo pondělní ráno, venku pršelo a já měla za sebou další probdělou noc s malou Klárkou. Můj muž Petr už dávno odešel do práce a já zůstala sama na bitevním poli mezi plenami, nevyžehleným prádlem a nekonečnými radami své tchyně.

Když jsme se s Petrem brali, nikdy by mě nenapadlo, že jeho matka bude takovou součástí našeho života. „Jsem tu jen na skok, pomůžu ti s malou,“ říkávala Alena pokaždé, když přišla. Ale její „skok“ se protahoval na celé dny. Převzala vládu nad naším bytem – přeskládala mi skříně, vyhodila moje oblíbené hrnky („byly už stejně otlučené“), dokonce mi přerovnala koření podle abecedy. Každý den jsem cítila, jak se mi stahuje hrdlo a jak se z našeho domova stává cizí místo.

Jednou jsem se pokusila ozvat: „Aleno, já bych si radši udělala věci po svém.“

Podívala se na mě s úsměvem, který byl spíš výsměchem. „Ale Janičko, já to myslím dobře. Vždyť vidím, jak jsi unavená. Jen ti chci pomoct.“

Jenže její pomoc byla jako těžký kámen na hrudi. Každý den jsem si připadala neschopná, protože všechno dělala lépe – aspoň podle ní. Když jsem uvařila polévku, ochutnala ji a přisolila. Když jsem oblékla Klárku, převlékla ji do jiného bodyčka („tohle je moc tenké“). Když jsem chtěla jít s kočárkem ven, nabídla se, že půjde místo mě („ty si radši odpočiň“).

Petr byl v práci dlouho a večer už neměl sílu poslouchat moje stížnosti. „Vždyť to myslí dobře,“ říkal unaveně. „Aspoň ti pomáhá.“

Ale já jsem toužila po klidu, po svém prostoru. Po tom, abych mohla být matkou své dcery bez neustálého dohledu a kritiky. Jednou večer jsem seděla v koupelně na zemi a tiše plakala. Klárka spala a já měla konečně chvíli pro sebe. V hlavě mi zněla slova mé vlastní mámy: „Musíš si nastavit hranice.“ Ale jak to udělat, když je Alena tak neúnavná?

Situace se vyhrotila jednoho sobotního odpoledne. Alena přišla neohlášeně s taškou plnou jídla a novými dupačkami pro Klárku. „Janičko, dneska ti uvařím oběd a pak vezmu malou ven.“

„Aleno, dneska jsme chtěli být s Petrem sami,“ řekla jsem opatrně.

Zamračila se. „To mě mrzí, ale já už jsem tu. Tak aspoň pomůžu.“

Petr jen pokrčil rameny a šel si číst noviny do ložnice. Já jsem cítila, jak ve mně roste vztek i zoufalství.

Když Alena odešla, pohádali jsme se s Petrem. „Proč jí nikdy nic neřekneš? Proč mě necháváš v tom samotnou?“ křičela jsem.

„Protože je to moje máma! A protože tě mám rád a nechci mezi vámi dělat dusno,“ odpověděl tiše.

Dny plynuly a já jsem byla čím dál víc vyčerpaná. Začala jsem mít pocit, že selhávám jako matka i jako manželka. Přestala jsem zvát kamarádky domů – bála jsem se, že Alena přijde a bude mě zase opravovat před ostatními.

Jednoho dne jsem to už nevydržela. Když Alena začala přeskládávat mou knihovnu („ty knížky tu jen chytají prach“), vybuchla jsem: „Prosím tě, nech toho! Já už tohle nezvládám! Potřebuju svůj klid!“

Alena ztuhla a chvíli bylo ticho. Pak uraženě řekla: „Tak dobře, když mě tu nechcete, tak už sem chodit nebudu.“ Práskla dveřmi a odešla.

Zůstala jsem stát uprostřed obýváku a cítila směs úlevy a viny. Petr přišel za mnou: „Tohle jsi přehnala.“

„Možná,“ řekla jsem tiše. „Ale jinak bych se zbláznila.“

Následující dny byly zvláštní – ticho v bytě bylo nezvyklé, ale osvobozující. Klárka byla klidnější a já jsem si konečně mohla dělat věci po svém. Ale zároveň mě tížila vina – co když jsem Aleně ublížila? Co když už nikdy nebude chtít vidět vnučku?

Po týdnu mi přišla SMS: „Můžeme si promluvit?“

Sešli jsme se v kavárně. Alena byla nervózní a já taky.

„Janičko,“ začala opatrně, „já jsem jen chtěla pomoct. Sama jsem byla kdysi na všechno sama a vím, jak je to těžké.“

„Já vím,“ odpověděla jsem. „Ale potřebuju mít pocit, že to zvládnu sama. Že mi věříte.“

Dlouho jsme si povídaly – poprvé upřímně o tom, co nás trápí. Dohodly jsme se na pravidlech: Alena bude chodit jen po předchozí domluvě a nebude mi zasahovat do domácnosti bez mého svolení.

Dnes už je situace lepší – stále máme občas neshody, ale naučily jsme se spolu mluvit. A já si uvědomila jednu věc: i když někdo myslí něco dobře, nemusí to být vždycky správné pro všechny.

Někdy si večer sednu ke Klárce do pokojíčku a přemýšlím: Proč je tak těžké říct blízkým pravdu? A proč máme takový strach nastavit hranice těm, kteří nás mají rádi? Co byste udělali vy na mém místě?