Můj syn mě obvinil, že jsem mu zničila rodinu: Stačilo jen říct snaše, ať umyje nádobí

„To myslíš vážně, mami? Ty mi tady budeš rozkazovat, co má moje žena dělat?“ Tomášův hlas se nesl kuchyní jako ostrý nůž. Stála jsem u dřezu, v ruce mokrou utěrku, a cítila, jak se mi třesou prsty. Lucie stála opodál, tvářila se dotčeně a ani se na mě nepodívala. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi celý svět hroutí.

Všechno to začalo tak nevinně. Byla sobota odpoledne, venku pršelo a já se těšila, že přijede Tomáš s rodinou na oběd. Dala jsem si záležet – svíčková podle receptu mojí maminky, domácí knedlíky, pro vnučku Aničku jsem upekla bábovku. Když jsme dojedli, všichni odešli do obýváku sledovat pohádku a já zůstala sama v kuchyni mezi horou špinavého nádobí.

„Lucko, mohla bys mi prosím pomoct s nádobím?“ zavolala jsem do chodby. Lucie přišla, ale místo úsměvu se na mě podívala jako na cizího člověka. „Já bych radši šla za Aničkou. Tomáš říkal, že to tady vždycky zvládáš sama.“

V tu chvíli ve mně něco prasklo. Roky samoty, kdy jsem všechno musela zvládnout sama – od placení složenek po noční horečky malého Tomáše – se mi vrátily jako bumerang. „Ale já už nejsem nejmladší,“ řekla jsem tiše. „A je to přece normální, že si v rodině pomáháme.“

Lucie protočila oči a odešla. O pár minut později přišel Tomáš. „Co jsi jí řekla? Proč ji nutíš dělat něco, co nechce?“ Jeho slova mě bodala do srdce. Vždycky jsem si myslela, že jsme s Tomášem tým. Že když jsme to spolu zvládli sami dva, nic nás nerozdělí.

Ale teď stál přede mnou dospělý muž a díval se na mě s výčitkou v očích. „Mami, ty nikdy nepochopíš, že Lucie není jako ty. Ona není zvyklá dělat všechno sama.“

Vzpomněla jsem si na dobu, kdy byl Tomáš malý. Jeho otec Petr nás opustil, když mi bylo třiadvacet. Odešel za jinou ženou – prý potřeboval svobodu a já byla moc upjatá. Zůstala jsem sama s dítětem a hypotékou na byt v paneláku na Jižním Městě. Každý den jsem vstávala ve čtyři ráno, abych stihla směnu v pekárně a mohla Tomáše odvést do školky.

Nikdy jsem si nestěžovala. Vždycky jsem věřila, že když budu silná, Tomáš to ocení. Že jednou pochopí, proč jsem byla přísná a proč jsem ho učila samostatnosti.

Ale dnes mi připadalo, že všechno bylo zbytečné.

„Tomáši,“ začala jsem opatrně, „já nechci Lucii rozkazovat. Jen bych byla ráda, kdybychom si pomohli. Vždyť jsme rodina.“

Tomáš zavrtěl hlavou. „Takhle to nefunguje. My máme svoje pravidla.“

Chtěla jsem mu říct tolik věcí – jak mě bolí jeho slova, jak se cítím odstrčená a nepochopená. Ale místo toho jsem jen mlčky utírala talíře a snažila se nebrečet.

Večer jsem seděla sama v kuchyni a přemýšlela nad tím, kde se stala chyba. Možná jsem byla příliš tvrdá matka? Možná jsem Tomáše naučila být silným až moc – tak moc, že teď neumí být citlivý k druhým?

Druhý den mi Tomáš volal. „Mami, Lucie je z tebe úplně hotová. Prý ji pořád kritizuješ.“

„Já ji nekritizuju,“ bránila jsem se zoufale. „Jen chci, aby se tu cítila jako doma. A doma si přece všichni pomáhají.“

„Tohle je tvoje představa domova,“ odsekl Tomáš. „My to máme jinak.“

Zavěsil dřív, než jsem stačila cokoli dodat.

Celý týden jsem nemohla spát. V práci jsem byla jako tělo bez duše. Kolegyňka Jana si všimla mého trápení: „Aleno, co se děje? Vypadáš hrozně.“

Všechno jsem jí vyprávěla – o Tomášovi, o Lucii i o tom zatraceném nádobí.

Jana pokrčila rameny: „Víš co? Dnešní mladí už to mají jinak. Moje dcera taky neumí ani pořádně zamést podlahu.“

Ale mě to neuklidnilo.

V pátek večer mi Tomáš poslal zprávu: „Nechceme teď nějakou dobu jezdit na návštěvy.“

Seděla jsem u stolu a dívala se na prázdné talíře připravené pro rodinu, která už možná nikdy nepřijde.

Vzpomněla jsem si na všechny ty roky – na první den ve škole, na maturitu i na to, jak jsme spolu pekli vánoční cukroví. A teď mě můj jediný syn obviňuje z toho, že mu ničím rodinu.

Možná jsem opravdu udělala chybu. Možná bych měla být méně upjatá a víc chápat jejich svět.

Ale jak mám změnit samu sebe po tolika letech? A kde je hranice mezi pomocí a vměšováním?

Možná mi poradíte vy: Je opravdu špatné chtít od snachy trochu pomoci? Nebo už dnešní rodiny fungují úplně jinak?