Synova zvláštní žena: Když domácnost není jen ženská záležitost

„To snad není možné! Tomáši, proč zase myjeme nádobí oba? Vždyť tohle je ženská práce!“ vyhrkla jsem, když jsem viděla svého syna, jak si s Eliškou rozdělili úklid po nedělním obědě. Stála jsem v kuchyni, ruce v bok, a cítila, jak se mi vaří krev. Eliška se na mě podívala s klidem, který mě vždycky rozčiloval: „Paní Jano, u nás doma dělá každý všechno. Tomáš vaří líp než já a já zase líp žehlím. Je to fér.“

Zamrazilo mě. Fér? Co je na tom fér? Celý život jsem dřela – ráno do práce, odpoledne pro děti do školky, večer vařit, prát, uklízet. Můj muž Petr nikdy nevynesl ani koš. A teď mám sledovat, jak můj jediný syn myje hrnce? To jsem ho tohle učila?

Vzpomněla jsem si na rozhovor s kamarádkou Lídou před týdnem. „Ty se máš, tvoje snacha je zlatá. Moje Nora je divná. Pořád něco řeší – domácnost napůl, žádné vaření pro manžela, všechno musí být spravedlivé. Kde to jsme?“ Lída se smála, ale já cítila stejnou pachuť v ústech.

Ten den jsem si řekla, že to musím s Tomášem probrat. Večer jsme seděli v obýváku, Petr sledoval zprávy a já si sedla vedle syna. „Tomáši, můžu s tebou mluvit?“ začala jsem opatrně.

„Jasně, mami. Co se děje?“

„Nelíbí se mi, jak to máte doma nastavené. Přijde mi to… no… zvláštní. Vždyť Eliška by měla být ta, kdo se stará o domácnost. Ty máš práci, ona je teď doma na mateřské.“

Tomáš se na mě podíval s nepochopením: „Mami, Eliška má taky svoje zájmy a potřebuje si odpočinout. A já chci být s malým. Navíc – proč bych nemohl uklízet nebo vařit? Vždyť jsme rodina.“

Cítila jsem slzy v očích. „Ale takhle jsem tě nevychovala…“ zašeptala jsem.

Tomáš mě objal: „Mami, svět se mění. Nechci být jako táta – nikdy jsem ho neviděl ti pomoct. Chci být jiný.“

Ten večer jsem nemohla usnout. Převalovala jsem se v posteli a přemýšlela o tom, kde se stala chyba. Vždyť jsem chtěla pro Tomáše jen to nejlepší – aby měl šťastnou rodinu a spokojenou ženu. Ale co když právě tohle je štěstí?

Další den jsem šla na nákup a potkala sousedku Martu. „Jano, slyšela jsem, že tvůj Tomáš vaří! To je dneska móda? Můj Jirka by si ani čaj neuvařil.“

Zasmála jsem se nuceně: „Asi jo… Eliška ho k tomu vede.“

Marta zavrtěla hlavou: „To bych doma nesnesla. Chlap má být chlap.“

Celý den mi ta slova zněla v hlavě. Chlap má být chlap. Ale co to vlastně znamená? Petr byl vždycky tichý, uzavřený, nikdy mi neřekl, že mě má rád. Jen pracoval a večer seděl u televize. Tomáš je jiný – směje se, hraje si s malým Matějem, objímá Elišku i mě.

Začala jsem si všímat detailů. Když jsme byli všichni u nás na chalupě, Tomáš s Eliškou spolu vařili guláš a smáli se u toho jako děti. Petr seděl stranou a koukal do mobilu. Malý Matěj běhal kolem stolu a volal: „Tati, pojď si hrát!“ Tomáš odložil vařečku a šel za ním.

Jednou večer jsem zaslechla Elišku v kuchyni: „Jsem ráda, že tě mám, Tomáši. Bez tebe bych to nezvládla.“

A tehdy mi došlo, že možná nejsem spravedlivá. Že Eliška není líná nebo divná – jen chce žít jinak než já.

Ale pořád mě to bolelo. Když jsem byla malá, maminka mi říkala: „Musíš být silná a všechno zvládnout sama.“ Nikdy mi neřekla, že můžu požádat o pomoc.

Jednou jsme seděli u stolu všichni – já, Petr, Tomáš i Eliška s Matějem. Petr mlčel jako vždycky. Najednou Eliška řekla: „Paní Jano, nechcete si s námi zahrát karty? Matěj už spí.“

Chtěla jsem odmítnout – vždyť mám ještě nádobí! Ale Tomáš mě vzal za ruku: „Mami, pojď mezi nás.“

Seděla jsem tam s nimi a poprvé po letech jsem se smála od srdce.

Možná je čas přestat bojovat s minulostí a přijmout nový svět. Ale proč je to tak těžké? Proč mám pocit viny za to, že chci být taky šťastná?

Co myslíte vy? Je správné držet se tradic za každou cenu? Nebo bych měla dát šanci novému způsobu života?