Můj muž odmítá pracovat s mým tátou, přesto nemůže najít dobrou práci: Jak jsme to společně překonali

„Proč to prostě nevezmeš, Petře? Vždyť táta ti nabízí práci, kterou bys jinde nesehnal!“ vyhrkla jsem a hlas se mi třásl. Seděli jsme u kuchyňského stolu v našem malém bytě na Jižním Městě, kde už třetí měsíc visela ve vzduchu tíha nevyřčených výčitek. Petr se na mě ani nepodíval, jen si zamyšleně pohrával s hrnkem kafe. „Nechci být závislý na tvým tátovi. Už tak si o mně myslí, že jsem neschopnej,“ zamumlal.

V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Táta vlastní malou stavební firmu v Říčanech a od chvíle, kdy Petr přišel o práci v bance, nám nabízel místo. Jenže Petr měl svou hrdost. Před třemi lety odešel z banky kvůli novému vedoucímu – předtím tam šéfoval jeho spolužák z vysoké, Martin, se kterým si rozuměl a který mu často přidával na prémiích. Když Martina přeřadili do Brna a místo něj nastoupil pan Doležal, všechno se změnilo. Petr přišel o bonusy, plat mu snížili a atmosféra byla dusná. Nakonec to Petr nevydržel a dal výpověď.

Od té doby se snažil najít práci, která by mu dávala smysl a kde by si ho vážili. Jenže nabídky byly mizerné – call centra, skladník, noční hlídač. Vždycky přišel domů s tím stejným výrazem: „Tohle není pro mě.“ Já mezitím tahala domácnost z učitelského platu a naše úspory mizely rychleji než voda v Labi.

Jednoho večera jsem seděla na balkoně a brečela do telefonu mámě. „Mami, já už nevím, co mám dělat. Petr je pořád doma, je podrážděný, hádáme se kvůli každé kravině… Táta mi říká, že je to rozmazlený flákač. Ale já vím, že není…“

Máma povzdechla: „On má prostě svoji hrdost. Ale musí pochopit, že rodina je přednější než nějaký pocit ponížení.“

Další den jsem to zkusila znovu. „Péťo, prosím tě… Já už nemůžu. Táta tě potřebuje, my tě potřebujeme. Nechceš to aspoň zkusit?“

Petr se na mě poprvé za dlouhou dobu podíval přímo. „A co když to pokazím? Co když mě tvůj táta vyhodí? Nebo mě bude mít za blbce?“

„To se nestane,“ řekla jsem tiše. „Táta není takový.“

Nakonec Petr souhlasil, že půjde aspoň na pohovor. Táta ho přijal v kanceláři mezi hromadou papírů a plánů. „Hele, Petře,“ začal táta bez obalu, „já nepotřebuju dalšího zedníka nebo mistra. Potřebuju někoho na papíry, faktury, komunikaci s klienty. To jsi dělal v bance, ne? Tak to zkus u mě.“

Petr kývl a nastoupil hned další týden. První dny byly napjaté – doma byl ticho, v práci nervózní. Táta byl přísný, ale spravedlivý. Jednou večer přišel Petr domů a řekl: „Tvůj táta je fakt tvrdej chlap. Ale aspoň ví, co chce.“

Začali jsme spolu zase mluvit o normálních věcech – co bude k večeři, kam pojedeme na víkend. Petr se pomalu rozkoukával a dokonce přišel s nápadem na nový systém evidence zakázek. Táta ho pochválil před celou firmou.

Ale pak přišla další rána – táta dostal infarkt. Najednou bylo všechno na Petrovi. Musel řídit firmu, starat se o zaměstnance i klienty. Byl vystrašený, ale nezhroutil se.

Jednou večer seděl u stolu s hlavou v dlaních. „Já to nezvládnu… Všichni čekají, že budu jako tvůj táta.“

Pohladila jsem ho po vlasech: „Nikdo nechce, abys byl jako on. Stačí být sám sebou.“

Petr nakonec firmu udržel nad vodou do doby, než se táta uzdravil. Když se táta vrátil do práce, poplácal Petra po rameni: „Jsem rád, že jsi to nevzdal.“

Dnes už je všechno jinak. Petr má respekt nejen u táty, ale i u ostatních zaměstnanců. Já jsem zase klidnější a naše rodina drží víc pohromadě než kdy dřív.

Někdy si ale v noci lehnu do postele a přemýšlím: Co by bylo, kdyby Petr nikdy nepřekročil svůj stín? Kolik rodin se kvůli hrdosti nebo strachu rozpadne? Co byste udělali vy na mém místě?