Bratr chce svůj podíl: Když láska a peníze roztrhají rodinu

„To snad nemyslíš vážně, Tomáši!“ vyhrkla jsem, když jsem slyšela jeho slova. Seděli jsme v obýváku u našich rodičů v paneláku na Jižním Městě. Mamka měla v ruce hrnek s čajem, který se jí třásl tak, že trochu vylila na ubrus. Táta jen mlčky zíral do stolu. Tomáš, můj o devět let mladší bratr, měl ve tváři tvrdý výraz, který jsem u něj nikdy předtím neviděla.

„Kláro, já to myslím naprosto vážně. Chci si vzít Aničku a potřebujeme někde bydlet. Nájem je šílený, hypotéku nám nikdo nedá. Mám na ten dům stejný nárok jako ty. Chci svůj podíl.“

V tu chvíli se mi sevřelo srdce. Vždyť jsme byli vždycky taková normální rodina! Táta pracuje jako elektrikář, mamka je učitelka v mateřské školce. Nikdy jsme neměli moc peněz, ale vždycky jsme si pomáhali. Dům v Kladně, kde jsme vyrůstali, byl pro nás symbolem bezpečí a domova. Teď měl být rozdělený kvůli penězům?

„Tomáši, vždyť jsi ještě dítě,“ snažila jsem se ho přesvědčit. „Anička je fajn holka, ale proč tak spěcháte? Vždyť jste spolu teprve rok!“

Tomáš se na mě podíval s očima plnýma vzdoru. „Protože ji miluju! A nechci žít s její mámou v dvoupokojáku na Proseku. Chci začít vlastní život. A mám na to právo.“

Mamka začala tiše plakat. Táta se konečně ozval: „Tomáši, ten dům jsme stavěli vlastníma rukama. Ještě není ani splacená hypotéka. Co po nás vlastně chceš?“

Tomáš se nenechal zviklat. „Chci svůj podíl. Buď mi ho vyplatíte, nebo dům prodáme a rozdělíme peníze.“

V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Jak může být tak bezcitný? Vždyť naši do toho domu dali všechno! A já? Já jsem si nikdy na nic nenárokovala. Pracuji jako zdravotní sestra v Motole, bydlím v podnájmu s kamarádkou a o nějakém dědictví jsem nikdy nepřemýšlela.

Celý večer byl jeden velký křik a slzy. Mamka prosila Tomáše, ať to ještě zváží. Táta mu nabízel, že mu pomůže najít práci s lepším platem, aby si mohl dovolit vlastní bydlení. Ale Tomáš byl neoblomný.

Další týdny byly peklo. Doma panovalo napětí, které by se dalo krájet. Tomáš chodil domů jen pro čisté prádlo a většinu času trávil u Aničky nebo někde s kamarády. Mamka byla jako tělo bez duše a táta začal víc pít.

Jednou večer jsem přišla domů a našla mamku sedět potmě v kuchyni.

„Klárko,“ zašeptala, „co jsme udělali špatně? Proč je Tomáš takový?“

Objala jsem ji a sama nevěděla, co říct. Vždyť Tomáš byl vždycky ten hodný kluk, co pomáhal babičce na zahradě a nosil domů jedničky ze školy.

Jednoho dne přišel Tomáš s Aničkou za námi domů. Anička byla nervózní, ale rozhodnutá.

„Dobrý den,“ začala tiše. „Vím, že je to těžké, ale my opravdu potřebujeme někde bydlet. Moje máma už nás doma nechce.“

Táta se rozčílil: „A proč bychom měli kvůli vám přijít o všechno? My taky nemáme kam jít!“

Tomáš jen pokrčil rameny: „Tak to prostě je.“

Začali jsme řešit právníky, notáře, dědická práva… Najednou byla rodina rozdělená na dva tábory. Já stála za rodiči, Tomáš za Aničkou.

Jednou večer mi Tomáš napsal zprávu: „Kláro, promiň mi to všechno. Ale já už nemůžu jinak.“

Odpověděla jsem mu: „A stojí ti to za to? Rozbít rodinu kvůli penězům?“

Dlouho neodepsal.

Nakonec rodiče souhlasili s tím, že Tomášovi vyplatí část peněz z úspor a prodají starou chatu po dědovi, aby nemuseli prodávat dům. Bylo to bolestivé rozhodnutí – chata byla plná vzpomínek na dětství.

Tomáš s Aničkou se odstěhovali do malého bytu v Hostivaři. Přestal za námi jezdit na víkendy a na Vánoce poslal jen SMSku.

Doma zůstalo ticho a prázdno. Mamka zestárla o deset let během jednoho roku. Táta už skoro nemluví.

A já? Pořád přemýšlím: Kde jsme udělali chybu? Je rodina opravdu méně než peníze a vlastní štěstí? Nebo je tohle prostě dnešní realita?

Co byste udělali vy na mém místě? Dá se vůbec něco takového odpustit?