Zrada v rodině: Jak mi máma ukradla dědictví po tátovi

„Martine, pojď sem! Musíme si promluvit.“ Hlas mojí mámy zněl ostřeji než obvykle. Seděla v kuchyni u stolu, ruce sevřené do pěstí, oči upřené do stolu. Bylo to pár měsíců po pohřbu táty a v našem bytě na sídlišti v Brně viselo ticho, které se dalo krájet. Všechno bylo jinak. Táta byl pryč a já měl pocit, že se rozpadám na kusy.

„Co se děje?“ zeptal jsem se opatrně a posadil se naproti ní. Máma chvíli mlčela, pak se nadechla a řekla: „Musíme začít šetřit. Peníze nejsou.“

V tu chvíli jsem si vzpomněl na tátovu poslední vůli. Všechno měl dostat já – jeho spoření, garsonku v centru, dokonce i staré auto. Táta mi vždycky říkal: „Martine, až tu nebudu, postarej se o sebe. Ať tě život nesemele.“

Jenže teď jsem seděl naproti mámě a něco mi nesedělo. „A co dědictví?“ zeptal jsem se tiše. Máma se na mě podívala tak tvrdě, že jsem měl chuť utéct.

„To není tvoje starost,“ odsekla. „Všechno je složitější, než si myslíš.“

Ten večer jsem nemohl spát. V hlavě mi běžely vzpomínky na tátu – jak mě učil jezdit na kole, jak jsme chodili na hokej a jak mi vždycky říkal pravdu, i když bolela. Máma byla vždycky jiná. Uzavřená, přísná, někdy až chladná. Ale nikdy bych nevěřil, že by mi mohla lhát.

Začal jsem pátrat. Volal jsem notářce, která vyřizovala tátovu pozůstalost. „Ano, pane Nováku,“ řekla mi do telefonu. „Dědictví bylo vyplaceno vaší matce jako zákonné zástupkyni.“

„Ale mně už je dvacet jedna!“ vykřikl jsem do sluchátka.

„Vaše matka doložila plnou moc a vše bylo v pořádku,“ odpověděla notářka suše.

Zamrazilo mě. Máma mě podvedla. Vzala všechny peníze – přes čtyři miliony korun – a neřekla mi ani slovo. Cítil jsem vztek, smutek i bezmoc zároveň.

Doma jsem na ni čekal do noci. Když přišla z práce, postavil jsem se jí do cesty.

„Kde jsou peníze po tátovi?“ zeptal jsem se přímo.

Máma zbledla. „Na co to potřebuješ vědět?“

„Protože to bylo moje! Táta to napsal jasně!“

Rozplakala se. Poprvé za celý život jsem viděl mámu brečet. „Já… já jsem to potřebovala. Měla jsem dluhy… Hrozilo nám exekuce…“

„A proč jsi mi to neřekla? Proč jsi mi lhala?“

Mlčela dlouho. Pak jen šeptla: „Bála jsem se, že mě opustíš.“

V tu chvíli se ve mně všechno zlomilo. Chtěl jsem křičet, rozbít něco, utéct z bytu i z vlastního života. Místo toho jsem jen seděl na posteli a díval se do tmy.

Další týdny byly peklo. Máma chodila kolem mě po špičkách, já s ní skoro nemluvil. Ve škole jsem nebyl schopný se soustředit, kamarádi si všimli, že je něco špatně.

Jednou večer přišel za mnou můj nejlepší kamarád Petr. „Hele, Martine, co se děje? Jsi jak tělo bez duše.“

Všechno jsem mu řekl. Seděli jsme na lavičce před panelákem a já poprvé vyslovil nahlas to slovo: zrada.

Petr chvíli mlčel a pak řekl: „Tohle je fakt hnusný. Ale je to pořád tvoje máma…“

Jenže já měl pocit, že už ji neznám.

Začal jsem chodit k psychologovi. Potřeboval jsem někoho, kdo mě vyslechne bez předsudků. Řekl mi: „Martine, odpuštění není pro ni, ale pro tebe.“

Ale jak mám odpustit někomu, kdo mi vzal všechno?

Jednou večer přišla máma do mého pokoje s obálkou v ruce. „Tady máš,“ řekla tiše. „Je tam dvacet tisíc… víc nemám.“

Podíval jsem se na ni a poprvé v životě ji viděl jako zlomeného člověka, ne jako matku nebo zlodějku.

„Co teď budeš dělat?“ zeptala se mě.

Nevěděl jsem. Měl jsem chuť odejít z domu, začít nový život někde jinde – v Praze nebo v zahraničí. Ale zároveň mě něco drželo doma. Možná zvyk, možná strach.

Začal jsem pracovat na brigádách – ve skladu, v supermarketu i jako kurýr na kole. Každá koruna byla těžce vydřená a já si víc než kdy dřív vážil toho mála, co mám.

S mámou jsme spolu mluvili málo. Ale časem jsme si začali psát krátké vzkazy na lednici: „Nakoupím chleba.“ „Díky.“ „Petr volal.“ Bylo to málo, ale byl to začátek.

Jednou večer jsme seděli u televize a máma najednou řekla: „Promiň.“ Jen to jedno slovo.

Nevím, jestli jí někdy dokážu úplně odpustit. Ale vím jedno – rodina je někdy to nejhorší i nejlepší zároveň.

A tak se ptám: Co byste udělali vy? Dokázali byste odpustit vlastní mámě takovou zradu? Nebo byste odešli a začali znovu?