Když se matka dozví o svatbě svého syna od sousedky

„To snad není možné…“ šeptala jsem si pro sebe, když jsem za sebou zabouchla dveře bytu. Ještě před minutou jsem stála na chodbě paneláku a poslouchala, jak mi paní Novotná s úsměvem sděluje: „Tak Karlo, už se těšíte na svatbu? Vojta bude mít krásnou nevěstu, viďte?“ Zůstala jsem stát jako opařená. Svatba? Můj jediný syn Vojta se žení? A já o tom nevím? Srdce mi bušilo až v krku a v očích mě pálily slzy.

Sedla jsem si na pohovku, hlavu složila do dlaní a nechala slzy téct. Vždyť jsem ho vychovala sama, po smrti manžela byl mým vším. Vojta byl vždycky tichý, uzavřený kluk, ale nikdy přede mnou nic netajil. A teď… teď se dozvím o jeho svatbě od sousedky, jako by mi někdo vrazil nůž do zad. Proč mi to neřekl? Co jsem udělala špatně?

Telefon ležel na stole a já na něj zírala. Měla bych mu zavolat? Nebo napsat? Ale co bych řekla? „Ahoj Vojto, slyšela jsem, že se ženíš…“ To přece nejde. V hlavě mi vířily myšlenky a vzpomínky na všechny ty roky, kdy jsme byli jen my dva proti světu. Jak jsem mu šila kostým na maškarní, jak jsme spolu pekli vánoční cukroví, jak mě objímal, když měl strach ze tmy. Kde se to pokazilo?

Noc byla dlouhá a bezesná. Ráno jsem se rozhodla – musím to vědět. Musím zjistit pravdu, i kdyby to bolelo ještě víc. Oblékla jsem si kabát, vzala kabelku a vyrazila k Lucii – jeho přítelkyni. Byla doma. Otevřela dveře a překvapeně na mě zírala: „Dobrý den, paní Karlová… ehm… stalo se něco?“

„Můžu s vámi mluvit?“ zeptala jsem se tiše, ale pevně. Pozvala mě dál, do malého bytu plného květin a voňavé kávy. Sedly jsme si ke stolu.

„Lucie,“ začala jsem a hlas se mi třásl, „dozvěděla jsem se od sousedky, že se Vojta žení. Je to pravda?“

Lucie sklopila oči. „Ano… chtěli jsme vám to říct osobně, ale… Vojta měl strach.“

„Strach? Ze mě?“ vyhrkla jsem nevěřícně.

„On… bojí se, že ho nepochopíte. Že vám bude líto, že už nebude jen váš. Že vás zklame.“

Zamrazilo mě. Tolik let jsem žila jen pro něj – a teď je to právě to, co ho ode mě vzdálilo? „A proč jste mi to neřekli rovnou?“

Lucie pokrčila rameny: „Vojta říkal, že jste poslední dobou smutná… že vás nechce ranit.“

V tu chvíli jsem pocítila směs vzteku a zoufalství. „Ale tímhle mě ranil nejvíc! Copak nechápete? Jsem jeho matka! Chci být součástí jeho života…“

Lucie mlčela. V očích měla slzy. „Já vím… možná jsme to měli udělat jinak.“

Seděly jsme tam dlouho v tichu. Nakonec jsem vstala: „Řekněte Vojtovi, že ho mám pořád ráda. Ale že čekám, až mi to řekne sám.“

Odešla jsem domů s těžkým srdcem. Dny plynuly pomalu. Každý zvuk na chodbě mě nutil vyskočit a doufat, že je to on. Ale nepřišel.

Jednoho večera zazvonil zvonek. Otevřela jsem dveře a tam stál Vojta. Byl bledý, nervózní.

„Mami… můžu dál?“ zeptal se tiše.

Přikývla jsem a pustila ho dovnitř.

Sedli jsme si naproti sobě. Dlouho mlčel.

„Promiň,“ zašeptal nakonec. „Bál jsem se… že tě ztratím.“

„A já zase myslela, že už tě nemám,“ odpověděla jsem.

Rozplakal se. Objala jsem ho tak pevně, jak jen matka dokáže obejmout své dítě.

„Mami… vezmu si Lucii. Ale chci tě tam mít. Prosím.“

Slzy mi tekly po tváři – tentokrát štěstím.

Dnes už vím, že někdy je třeba nechat děti jít svou cestou – i když to bolí. Ale vždycky je lepší mluvit spolu otevřeně než mlčet a domýšlet si to nejhorší.

Ptám se sama sebe: Kolik rodin roztrhne ticho a strach říct pravdu? A kolik z nás by dokázalo odpustit takovou zradu?