Když vlastní dcera volá jen kvůli penězům: Příběh matky, která ztratila radost z mateřství

„Mami, potřebuju půjčit deset tisíc. Teď hned. Jinak mě vyhodí z bytu.“

Ta věta mi rezonuje v hlavě už několik dní. Sedím na pohovce v našem malém bytě v Pardubicích, ruce se mi třesou a v očích mě pálí slzy. Telefon leží na stole a já se bojím ho zvednout pokaždé, když zazvoní. Už to není radost, už to není očekávání, že uslyším hlas své dcery Kláry, která mi poví, jak se jí daří. Teď je to strach. Strach z další prosby, dalšího zklamání.

Klára byla vždycky živé dítě. Smála se nahlas, měla spoustu kamarádů a ve škole jí to šlo. Já i můj muž Petr jsme byli na ni pyšní. Vždycky jsem si říkala, že až vyroste, budeme mít krásný vztah – jako kamarádky. Jenže někde se to pokazilo. Možná už na střední, když začala chodit s tím klukem, co měl pořád problémy s policií. Možná když odešla do Prahy na vysokou a my jsme jí platili kolej, jídlo i všechny ty drahé učebnice, které si nikdy ani neotevřela.

„Aleno, nemůžeme jí pořád všechno platit,“ říká mi Petr už poněkolikáté. „Musí se naučit postarat sama o sebe.“

Jenže jak mám říct ne vlastnímu dítěti? Když mi volá a pláče do telefonu, že nemá na nájem, že jí hrozí exekuce, že potřebuje nové boty do práce? Vždycky najdu nějakou výmluvu před Petrem, proč jí ty peníze zase pošlu. A ona? Pošle krátkou zprávu „Díky mami“ a pak se zase na týdny odmlčí.

Naposledy jsem ji viděla před třemi měsíci. Přijela na oběd. Přinesla kytku z benzínky a tvářila se unaveně. Celou dobu koukala do mobilu a když jsem se jí ptala na práci, jen mávla rukou: „To je složitý, mami.“ Pak si vzala druhý talíř knedlíků a mezi sousty mi oznámila: „Potřebuju půjčit dvacet tisíc. Vrátím ti to hned, jak dostanu výplatu.“

Výplata nikdy nepřišla.

Začínám si připadat jako bankomat. Jako někdo, kdo je tu jen proto, aby řešil její průšvihy. Kde je ta holka, kterou jsem učila jezdit na kole? Kde je ta dcera, která mi psala dopisy z tábora a kreslila obrázky srdíček?

Jednou večer jsem seděla s Petrem u televize a on najednou vypnul zvuk.

„Aleno, co když už jí vůbec nejde o nás? Co když jsme pro ni jen zdroj peněz?“

Zamrazilo mě. Nechtěla jsem si to přiznat. Ale měl pravdu.

Začala jsem si všímat detailů. Klára nikdy nezavolá jen tak – vždycky má nějaký problém. Nikdy se nezeptá, jak se máme my. Když jí řeknu, že mě bolí záda nebo že Petr musel do nemocnice na vyšetření, jen rychle změní téma.

Jednou jsem to nevydržela a řekla jí do telefonu: „Kláro, proč mi nikdy nezavoláš jen tak? Proč mě nepotřebuješ jinak než kvůli penězům?“

Na druhém konci bylo ticho.

„Mami… já mám teď fakt těžký období. Ty tomu nerozumíš.“

Možná nerozumím. Možná jsem stará a nechápu dnešní svět. Ale vím jedno: bolí to.

Začali jsme s Petrem chodit k psycholožce. Byla to jeho iniciativa – prý abychom se naučili říkat ne. První hodina byla hrozná. Seděla jsem tam a brečela jako malá holka.

„Paní Aleno,“ řekla psycholožka klidně, „vaše dcera vás možná miluje, ale neumí to projevit jinak než skrz své potřeby. Vy jí ale musíte nastavit hranice.“

Hranice… To slovo mi zní v hlavě pořád dokola.

Před týdnem Klára volala znovu.

„Mami, fakt poslední prosba – potřebuju třicet tisíc na kauci za nový byt. Jinak skončím na ulici.“

Tentokrát jsem se nadechla a řekla: „Kláro, promiň, ale už ti nemůžeme pomoct.“

Nejdřív bylo ticho. Pak začala křičet: „Tak vy mě necháte na holičkách? Po tom všem? To jste teda rodiče!“ A zavěsila.

Celou noc jsem nespala. Petr mě držel za ruku a já měla pocit, že mi někdo vyrval kus srdce.

Od té doby se neozvala.

Chodím po bytě a přemýšlím: Udělali jsme chybu? Měli jsme být přísnější? Nebo jsme ji rozmazlili tím, že jsme jí vždycky všechno dali?

V obchodě potkávám sousedku Janu. „Jak se má Klára?“ ptá se mile.

Usměju se a zalžu: „Má se dobře.“

Ale uvnitř mě to bolí.

Doma si prohlížím staré fotky – Klára na základce s copánky, Klára na maturitním plese… Kde je ta holka? Kde jsme ji ztratili?

Možná jednou zavolá jen proto, že jí chybím. Možná jednou přijde domů bez prosby o peníze.

Ale co když ne?

Někdy si říkám: Je lepší být pro vlastní dítě bankomatem než vůbec ničím? Nebo máme právo chtít od svých dětí víc než jen vděčnost za finanční pomoc?

Co byste udělali vy na mém místě? Máme právo říct dost – i když to bolí?