Tajemství pod polštářem: Příběh jedné manželské lži

„Proč jsi mi to nikdy neřekl, Josefe?“ vyhrkla jsem, když jsem v jeho šuplíku objevila výpis z účtu. Srdce mi bušilo až v krku a ruce se mi třásly. Věděla jsem, že něco není v pořádku už dlouho, ale doufala jsem, že je to jen moje paranoia. Josef stál u kuchyňské linky, zády ke mně, a zamíchával si kávu. „O čem to mluvíš?“ zeptal se klidně, aniž by se otočil.

„O těch penězích! Každý měsíc posíláš skoro polovinu výplaty své matce. Proč? My sami sotva vyjdeme!“ Hlas se mi zlomil a v očích mě pálily slzy. Vzpomněla jsem si na naši svatbu na radnici před dvěma lety. Venku zuřila bouřka, blesky osvětlovaly potemnělou oblohu a v půlce obřadu vypadl proud. Tehdy jsem si říkala, že je to znamení. Ale byla jsem unavená z osamělosti a Josef byl jediný, kdo mi tehdy podal ruku.

Josef se konečně otočil. „Moje máma to potřebuje. Táta je nemocný a důchod nestačí. Ty to nechápeš?“ Jeho hlas byl tvrdý, oči ledové. Nikdy jsem nebyla součástí jeho rodiny doopravdy. Jeho matka, paní Novotná, mě vždycky zdravila s úsměvem, ale v jejím pohledu bylo něco chladného, odměřeného.

Vzpomněla jsem si na první návštěvu u Novotných v jejich panelákovém bytě na Jižním Městě. Paní Novotná mi nabízela bábovku a ptala se, jestli umím vařit svíčkovou. Když jsem přiznala, že ne, jen se ušklíbla: „To se musíš ještě naučit.“ Josef se tehdy jen smál a objal mě kolem ramen. „Neboj, maminka tě naučí.“

Ale maminka mě nikdy nic nenaučila. Jen mi dávala najevo, že nejsem dost dobrá pro jejího syna. A teď jsem zjistila, že Josef jí posílá peníze za mými zády. Vždycky jsme žili skromně – já pracovala jako učitelka v mateřské škole a Josef jako technik v malé firmě. Každý měsíc jsme počítali koruny, abychom zaplatili nájem a měli na jídlo.

„A co my? Co naše plány? Chtěli jsme jet letos k moři! Slíbil jsi mi to!“ vyčetla jsem mu zoufale.

Josef pokrčil rameny. „Moře počká. Rodina je přednější.“

V tu chvíli jsem si uvědomila, že pro něj nikdy nebudu rodina číslo jedna. Vždycky budu až za jeho matkou. Vzpomněla jsem si na všechny ty večery, kdy mi říkal, že mě miluje a že spolu zvládneme všechno. Ale nikdy mi neřekl pravdu.

Začala jsem pátrat dál. Prohlížela jsem staré účtenky, výpisy z účtu, dokonce i zprávy v jeho mobilu. Všude byly stopy – převody na účet paní Novotné, zprávy typu „Poslal jsem ti to dneska“ nebo „Neboj se, postarám se o vás.“

Jednou večer jsem to už nevydržela a zavolala své kamarádce Lence. „Lenko, já už nevím, co mám dělat,“ brečela jsem do telefonu. „Josef mi lže a já mám pocit, že žiju v cizím životě.“

Lenka byla vždycky ta rozumnější z nás dvou. „Musíš si s ním promluvit na rovinu. A hlavně – mysli i na sebe! Nemůžeš pořád jen ustupovat.“

Ale jak mám myslet na sebe, když jsem si nikdy nebyla jistá sama sebou? Moje máma mi vždycky říkala: „Hlavně buď hodná holka a všechno bude dobré.“ Ale nebylo.

Jednoho dne jsem se rozhodla zajít za paní Novotnou osobně. Zazvonila jsem u jejich bytu a čekala s bušícím srdcem. Otevřela mi ona – vlasy stažené do drdolu, výraz přísný jako vždycky.

„Dobrý den,“ začala jsem nejistě. „Chtěla bych si s vámi promluvit.“

Pozvala mě dovnitř bez úsměvu. Sedly jsme si ke stolu s plastovým ubrusem s květinami.

„Vím o těch penězích,“ řekla jsem tiše.

Paní Novotná se ani nezarazila. „A co má být? Josef je můj syn a pomáhá rodině. To by měl dělat každý slušný člověk.“

„Ale my sami máme málo…“

„To je tvůj problém,“ přerušila mě ostře. „Když neumíš udržet chlapa doma a postarat se o něj tak jako já o svého muže, tak se nediv.“

V tu chvíli mi došlo, že tahle žena mě nikdy nepřijme. Pro ni budu vždycky ta cizí holka z Prahy 4, která neumí ani svíčkovou.

Když jsem se vrátila domů, Josef už čekal v předsíni.

„Byla jsi u mámy?“ zeptal se podezřívavě.

„Ano,“ přiznala jsem upřímně. „A řekla mi toho víc než ty za celé dva roky.“

Rozhořčeně rozhodil rukama: „Co jsi čekala? Že tě bude litovat? Máma je prostě taková!“

„A ty? Ty jsi taky takový?“ zeptala jsem se tiše.

Mlčel dlouho. Pak jen zašeptal: „Já nevím…“

Ten večer jsme spolu nemluvili. Ležela jsem v posteli a přemýšlela o všem – o svých snech, o tom, jak jsem chtěla být šťastná a milovaná. Ale místo toho žiju ve stínu cizí rodiny a cizích očekávání.

Dny plynuly a mezi námi rostla zeď mlčení. Josef chodil domů později a později, já trávila večery sama s knížkou nebo u televize. Jednou večer přišel domů opilý a začal křičet: „Nikdy ti není nic dost dobrý! Všechno dělám pro vás!“

„Ale já tě o to nežádala!“ vykřikla jsem zoufale.

Ráno po té hádce jsem věděla, že musím něco změnit. Zašla jsem za ředitelkou školky a požádala o více hodin práce navíc. Začala jsem si šetřit peníze stranou – poprvé v životě jen pro sebe.

Josef si toho všiml až po několika týdnech. „Co to děláš?“ ptal se podezíravě.

„Učím se myslet na sebe,“ odpověděla jsem klidně.

Nevím, jak tohle všechno dopadne. Možná jednou najdu odvahu odejít a začít znovu – bez lží a bez stínů minulosti.

Někdy večer sedím u okna a ptám se sama sebe: Je lepší žít ve lži s někým, koho nikdy doopravdy nemilujete? Nebo je lepší být sama a konečně svobodná? Co byste udělali vy?