Dědictví, které roztrhlo naši rodinu: „Jak můžeš brát peníze vlastní sestře?“

„Tohle nemůžeš myslet vážně, Petře! Jak můžeš chtít po vlastní sestře polovinu peněz za dům, když víš, v jaké je situaci?“ Teta Alena stála uprostřed obýváku s rukama v bok a její hlas se nesl celým bytem. Petr, můj manžel, se na ni díval tvrdě, ale v očích měl bolest. Lucie, jeho sestra, seděla na pohovce a třásla se. V ruce svírala kapesník, kterým si utírala slzy.

Bylo to jen pár dní po pohřbu mé tchyně, paní Novotné. Všichni jsme byli ještě otupělí z její ztráty, když přišel notář a přečetl závěť. Dům v Modřanech, kde vyrůstali Petr i Lucie, odkázala rovným dílem oběma dětem. Jenže zatímco Petr měl úspěšnou firmu a žili jsme v novostavbě na okraji Prahy, Lucie byla samoživitelka s dvěma dětmi a pracovala jako prodavačka v Albertu. Dům pro ni znamenal střechu nad hlavou – pro nás jen další majetek.

„Mami by se tohle nelíbilo,“ šeptla Lucie a podívala se na mě. „Vždycky říkala, že rodina je přednější než peníze.“

Petr sevřel pěsti. „To není o penězích! Je to o spravedlnosti. Máme to napůl, tak to má být.“

Teta Alena se rozohnila ještě víc. „Spravedlnost? Ty máš dvě auta, chalupu na Šumavě a děti na soukromé škole! Lucie sotva zaplatí nájem a teď ji chceš připravit o domov?“

Stála jsem stranou a cítila se rozpolcená. Věděla jsem, že Petr má pravdu – zákon je jasný. Ale zároveň jsem viděla Lucii, jak se jí hroutí svět. Vzpomněla jsem si na všechny ty nedělní obědy u paní Novotné, na smích v kuchyni a společné Vánoce. Teď bylo všechno pryč.

Petr odešel do ložnice a práskl za sebou dveřmi. Ticho bylo dusivé.

Lucie se rozplakala naplno. „Já nemám kam jít… Děti jsou zvyklé tady… Nemůžu si dovolit vyplatit tě, Petře…“

Teta Alena ji objala. „Neboj se, holčičko. Nějak to zvládneme.“

Sedla jsem si vedle Lucie a vzala ji za ruku. „Možná bychom mohli najít nějaký kompromis… Třeba bys mohla platit Petrovi menší částku postupně… Nebo byste mohli dům prodat a koupit ti menší byt?“

Lucie zavrtěla hlavou. „Já nechci pryč… Je to jediné místo, kde jsme byli šťastní.“

Večer jsme s Petrem seděli v kuchyni. Mlčel dlouho, pak řekl: „Všichni mě mají za sobce. Ale já jsem taky přišel o mámu. Proč bych měl být ten špatný jen proto, že jsem úspěšný?“

„Není to o tom, že jsi špatný,“ odpověděla jsem tiše. „Ale Lucie nemá nic jiného než ten dům…“

Petr si povzdechl. „Kdybych ustoupil, co tím dávám najevo? Že moje práce nemá hodnotu? Že když někdo nepracuje tolik jako já, zaslouží si víc?“

„Možná jde o to, co je důležitější – peníze nebo vztahy,“ řekla jsem.

Další dny byly plné napětí. Teta Alena svolala rodinnou radu. Sešli jsme se všichni u kulatého stolu v jídelně domu po paní Novotné.

Teta začala: „Vím, že zákon je jedna věc a srdce druhá. Ale pokud si teď ublížíte, už to nikdy nenapravíte.“

Lucie byla bledá jako stěna. „Já nechci nic zadarmo… Ale nemůžu Petrovi dát půlku ceny domu.“

Petr mlčel.

Teta pokračovala: „Navrhuji, abyste sepsali smlouvu – Lucie bude platit symbolický nájem Petrovi a až bude moct, vyplatí ho. A pokud ne, dům zůstane v rodině – třeba pro vaše děti.“

Petr dlouho přemýšlel. Nakonec kývl.

„Dobře,“ řekl tiše. „Ale chci vědět, že mě kvůli tomu nebudeš nenávidět.“

Lucie vstala a objala ho. „Nikdy bych tě nemohla nenávidět… Jen jsem měla strach.“

Teta Alena měla slzy v očích. „Tohle by si vaše maminka přála.“

Když jsme odcházeli domů, Petr byl zamyšlený.

Doma jsem si sedla ke stolu a napsala Lucii zprávu: „Jsem ráda, že jste našli cestu.“ Pak jsem dlouho nemohla usnout.

Přemýšlela jsem: Kolik rodin už rozdělily peníze? A kolik z nich našlo cestu zpátky k sobě? Je vůbec možné odpustit křivdy, které vzniknou kvůli dědictví?

Co byste udělali vy na mém místě? Myslíte si, že jsou peníze důležitější než rodina?