Těsno v garsonce: Náš boj o prostor, klid a rodinnou soudržnost

„Mami, proč babička zase brečí?“ Matýsek se na mě dívá svýma velkýma očima, zatímco já se snažím vmáčknout mezi jeho postýlku a naši rozkládací pohovku. V garsonce, kde slyšíte každý šepot, není kam utéct před cizími slzami ani vlastními myšlenkami. Petr sedí u stolu, který je zároveň jídelním koutem, pracovnou i skladištěm hraček. Mlčky míchá kávu a já cítím, jak v něm bublá vztek.

„Protože je unavená, Matýsku,“ odpovídám tiše. Ve skutečnosti nevím, jestli je máma unavená, nebo zoufalá. Před týdnem přišla o práci v knihovně a majitel jejího bytu jí dal výpověď. Neměla kam jít. A tak jsem jí nabídla náš domov – i když vím, že už teď tu není místo ani na další polštář.

První noc byla nejhorší. Máma spala na matraci vedle lednice, která v noci hučí jako starý autobus. Petr se otočil ke zdi a já slyšela jeho tiché: „Tohle dlouho nevydržím.“

Ráno začalo hádkou. Máma chtěla otevřít okno, Petr měl strach z průvanu kvůli Matýskovi. „Vždyť je tu dusno!“ „A co když zase nastydne?“ „Nemůžu dýchat!“

Stála jsem mezi nimi s hrnkem kávy a cítila se menší než kdy dřív. Vždycky jsem byla ta, co všechno zvládne. Ale teď jsem nevěděla, jak spojit dvě generace pod jednu střechu, když ta střecha je vlastně jen strop nad jednou místností.

Matýsek začal být neklidný. Všude byly krabice s maminčinými věcmi – knihy, staré fotky, šicí stroj. Neměl si kde hrát. Jednou večer rozlil kakao na maminčinu sbírku pohlednic z mládí. Máma vybuchla: „Tohle je jediné, co mi zůstalo!“ Petr ji okřikl: „Je to dítě! Co čekáte?“ A já jsem jen stála uprostřed a nevěděla, koho bránit.

Začala jsem chodit do práce dřív a vracela se později. Doma bylo dusno nejen vzduchem, ale i atmosférou. Máma mi vyčítala, že s ní nemluvím. Petr mi vyčítal, že jsem ji sem vůbec pustila. Matýsek začal v noci plakat a volat mě do postýlky.

Jednou večer jsem seděla na schodech před domem a brečela do telefonu své nejlepší kamarádce Lucii. „Nevím, co mám dělat,“ šeptala jsem. „Jsem roztrhaná mezi všemi.“ Lucie mlčela a pak řekla: „A kdo drží tebe?“

Doma mě čekala další hádka. Máma chtěla vařit večeři – Petr už měl hotové těstoviny pro Matýska. „Nemůžeme se tu ani otočit!“ křičel Petr. „Já tu taky nebydlím dobrovolně!“ oplácela máma.

Začala jsem si psát deník. Každý večer jsem do něj zapisovala všechny drobné křivdy i vzácné chvíle klidu – třeba když jsme všichni společně koukali na Večerníček a Matýsek se smál tak nahlas, že jsme se museli smát taky.

Jednoho dne přišla máma domů s úsměvem. „Našla jsem brigádu v antikvariátu,“ oznámila nám. Na chvíli se mi ulevilo – třeba si najde nový podnájem a všechno bude jako dřív. Ale pak jsem si uvědomila, že už nikdy nebude jako dřív.

Petr mi večer řekl: „Musíme najít větší byt.“ Zasmála jsem se hořce: „Za co? S našimi platy? Víš, kolik stojí třípokoják v Praze?“ Mlčel. Věděli jsme oba, že jsme v pasti.

Začali jsme hledat kompromisy. Máma chodila na procházky s Matýskem, abychom s Petrem měli aspoň chvilku pro sebe. Já jsem jí pomáhala hledat inzeráty na levné podnájmy. Petr začal trávit víc času v práci – prý kvůli přesčasům, ale já věděla, že utíká před dusnem domova.

Jednou večer jsme seděli všichni u stolu a jedli chleba s pomazánkou. Bylo ticho. Pak máma řekla: „Vím, že vám tu překážím.“ Matýsek ji objal kolem krku: „Babičko, já tě mám rád.“ Rozplakala se.

Ten večer jsme si poprvé otevřeně promluvili – o strachu ze samoty, o únavě z nedostatku prostoru i o tom, jak moc nám chybí klid. Uvědomila jsem si, že největší problém není malý byt, ale to, že jsme přestali být tým.

Máma si nakonec našla malý pokojík u staré paní na Smíchově. Když odcházela, bylo mi smutno i úlevně zároveň. Doma bylo najednou víc místa – ale i prázdno.

Teď večer sedím u okna a dívám se na světla města. Přemýšlím: Kolik rodin žije stejně natěsno jako my? Kolik z nich to vydrží? A co je vlastně důležitější – prostor kolem nás nebo prostor v našich srdcích?