Prosba za plotem: Jak jsem překročila hranice studu kvůli bratrovi

„Mami, já už to takhle dál nevydržím! Nemůžeme pořád čekat, že se něco zlepší samo!“ křičela jsem přes slzy v kuchyni, zatímco venku bubnoval déšť do oken. Máma seděla u stolu, hlavu v dlaních, a v obýváku se ozývalo tlumené volání mého bratra Tomáše. Jeho vozík stál opřený o stěnu, protože naše staré auto už týden nejelo a my jsme ho nemohly vzít ani na rehabilitaci.

„Kláro, já vím… Ale komu máme zavolat? Všichni mají svých starostí dost,“ povzdechla si máma a já v jejích očích viděla bezmoc, která mě pálila až do morku kostí. V tu chvíli jsem si vzpomněla na naši sousedku – paní Vondráčkovou. Její vila s bazénem a dvěma auty stála za naším plotem jako z jiného světa. Nikdy jsme spolu moc nemluvily, jen občas kývla hlavou, když projížděla kolem v bílém SUV.

„Já tam půjdu,“ řekla jsem rozhodně. Máma se na mě podívala s úlekem: „Kláro, prosit cizí lidi…“ Ale já už měla na sobě bundu a klíče v ruce. „Jestli to neudělám já, tak kdo?“

Déšť mi stékal po tváři, když jsem zvonila u vysoké brány. Srdce mi bušilo až v krku. Po chvíli se dveře otevřely a v nich stála paní Vondráčková v županu, s překvapeným výrazem. „Ano?“

„Dobrý večer… promiňte, že ruším… Já jsem Klára Novotná odvedle. Potřebovala bych vaši pomoc. Naše auto je rozbité a bratr Tomáš potřebuje zítra na rehabilitaci…“ hlas se mi zlomil a slzy se mi smísily s deštěm.

Chvíli na mě hleděla, pak ustoupila stranou: „Pojďte dál.“

V její kuchyni voněla káva a na stole ležely noviny s titulkem o inflaci. „Sedněte si,“ řekla tiše. Chvíli bylo ticho, jen tikaly hodiny. „Proč jste přišla zrovna za mnou?“ zeptala se najednou.

„Protože už nevím, co dělat,“ vyhrkla jsem. „Máma je vyčerpaná, já mám školu a Tomáš… Potřebuje víc, než mu můžeme dát.“

Paní Vondráčková si mě dlouze prohlížela. „Víte, Kláro, já jsem taky kdysi byla v nouzi. Ale málokdo měl odvahu požádat o pomoc.“ Pak vstala a otevřela peněženku. „Zítra vás odvezu na rehabilitaci sama. A auto vám nechám opravit.“

Nevěřila jsem vlastním uším. „To nemůžete…“ začala jsem koktat.

„Můžu,“ přerušila mě rázně. „Ale mám podmínku – pomůžete mi s mým psem, když budu v práci.“

Souhlasila jsem okamžitě. Když jsem se vracela domů, máma mě objala a poprvé po dlouhé době se rozplakala úlevou.

Druhý den ráno jsme seděli všichni tři v jejím autě – Tomáš vzadu s úsměvem od ucha k uchu. Paní Vondráčková byla překvapivě milá a cestou nám vyprávěla o svém dětství v paneláku na Jižním Městě.

Oprava auta trvala týden. Mezitím jsem chodila venčit jejího retrívra Maxe a pomáhala jí s nákupem. Postupně jsme se sblížily – zjistila jsem, že její manžel zemřel před pěti lety a syn žije v zahraničí. Byla často sama.

Jednou večer jsme seděly u ní na terase a ona mi řekla: „Víš, Kláro, lidé si myslí, že když máš peníze, nemáš problémy. Ale samota je někdy horší než chudoba.“

Začala nám pomáhat pravidelně – nejen s autem, ale i s hlídáním Tomáše nebo doučováním mě z matematiky. Máma nejdřív váhala přijmout tolik pomoci, ale paní Vondráčková ji přesvědčila: „Není ostuda přijmout ruku podanou přes plot.“

Na vesnici se začalo šuškat – někteří sousedé nás začali pomlouvat, že jsme si našli „sponzora“. Jednou jsem slyšela paní Křížovou u obchodu: „No jo, Novotný už zase žebrají.“ Domů jsem přišla rozčílená: „Mami, proč jsou lidi tak zlí?“

Máma mě pohladila po vlasech: „Protože mají strach přiznat si vlastní slabost.“

Jednoho dne přišel Tomáš ze školy s modřinou – spolužáci ho šikanovali kvůli vozíku i tomu, že nás vozí bohatá sousedka. Seděla jsem večer u jeho postele a držela ho za ruku.

„Klárko,“ zašeptal, „proč jsou děti tak kruté?“

Nevěděla jsem co říct. Jen jsem ho objala a slíbila mu, že ho vždycky ochráním.

Časem se situace uklidnila – lidé si zvykli a někteří dokonce začali paní Vondráčkovou zdravit. Náš život se změnil – nejen díky materiální pomoci, ale hlavně díky tomu, že jsme našli novou přítelkyni.

Dnes už vím, že někdy je největší odvaha přiznat si vlastní slabost a požádat o pomoc. A že i za vysokým plotem může být někdo stejně osamělý jako my.

Možná bych se vás měla zeptat: Kdy jste naposledy někoho požádali o pomoc? A proč je to pro nás Čechy pořád tak těžké?