Jak jsem se snažila vysvětlit své snaše, že je teď matkou, ne puberťačkou

„Martino, můžeš prosím na chvíli odložit ten mobil? Snažím se ti něco říct.“ Moje slova visela ve vzduchu jako těžký závoj. Seděla naproti mně u stolu v naší kuchyni, oči zabořené do displeje, palec rychle klouzal po obrazovce. Petr, můj syn, se na mě podíval s tichým povzdechem, jako by mi chtěl naznačit, ať to nechám být. Ale já nemohla.

Od chvíle, kdy ji Petr přivedl poprvé domů, jsem cítila, že něco není v pořádku. Martina byla krásná mladá žena, ale její chování mi připomínalo spíš moji dceru v patnácti než dospělou ženu připravenou na rodinu. Když jsem jí nabídla koláč, ani se na mě nepodívala a jen zamumlala: „Díky, já sladký nejím.“ Pak se znovu ponořila do světa Instagramu a TikToku.

Když mi Petr oznámil, že čekají dítě, měla jsem radost i obavy zároveň. Doufala jsem, že mateřství Martinu změní. Ale když se malý Honzík narodil, místo toho, aby dospěla, jako by ještě víc utekla do svého světa. Dny trávila na gauči s telefonem v ruce, zatímco Honzík plakal v postýlce. Petr pracoval dlouho do noci a já byla jediná, kdo si toho všiml.

Jednoho dne jsem přišla na návštěvu bez ohlášení. Bylo dopoledne a v bytě byl nepořádek – špinavé nádobí ve dřezu, plenky na stole a Honzík s mokrou plenkou v postýlce. Martina seděla na balkoně a smála se do telefonu. „Martino! Proboha, vždyť ti tu dítě pláče!“ vyhrkla jsem.

Otočila se na mě s otráveným výrazem. „Vždyť jsem ho před chvílí přebalovala. A navíc – každý má právo na pauzu.“

„Ale ty nejsi sama! Jsi matka! Tvoje povinnosti nekončí tím, že ho nakrmíš a přebalíš!“

Zamračila se a zabouchla za sebou balkonové dveře. Honzík pořád plakal. Vzala jsem ho do náruče a začala ho tišit. V tu chvíli mi bylo jasné, že musím něco udělat.

Večer jsem si zavolala Petra stranou. „Petře, musíme si promluvit. Martina není připravená být matkou. Honzík potřebuje víc péče.“

Petr se na mě podíval s bolestí v očích. „Mami, já vím… Ale co mám dělat? Ona je pořád unavená, říká, že je toho na ni moc.“

„To je mateřství! Nikdo ti neřekne, že to bude lehké. Ale nemůžeš dovolit, aby tvůj syn trpěl.“

Petr jen pokrčil rameny. „Já ji miluju. Nechci ji ztratit.“

Další týdny byly jako zlý sen. Martina začala chodit ven s kamarádkami častěji než dřív. Někdy nechala Honzíka u mě i na celý víkend bez jediného zavolání. Když jsem jí to vyčetla, jen se smála: „Aspoň si odpočinu.“

Jednou večer jsem ji zastihla doma dřív než obvykle. Seděla u stolu s vínem a smála se do telefonu. Honzík ležel v postýlce s horečkou.

„Martino! Vždyť má Honzík teplotu! Proč jsi mi nezavolala?“

„Já nevím… Myslela jsem, že to přejde.“

V tu chvíli mi praskly nervy. „Tohle už nejde dál! Jestli se něco stane tvému synovi kvůli tvojí nezodpovědnosti…“

Martina vstala a začala křičet: „Ty mi nebudeš říkat, jak mám vychovávat svoje dítě! Nejsem tvoje dcera!“

„Ale jsi matka! A tvoje dítě tě potřebuje víc než tvoje kamarádky nebo Instagram!“

Rozplakala se a utekla do ložnice.

Petr přišel domů později a našel mě sedět u postýlky s Honzíkem v náručí. „Mami… co mám dělat?“ zeptal se tiše.

„Musíš si s ní promluvit. Musíte najít řešení – pro Honzíka.“

Další den jsme si všichni sedli ke stolu. Martina mlčela, Petr byl nervózní.

„Martino,“ začala jsem opatrně, „vím, že to máš těžké. Ale Honzík tě potřebuje. Pokud cítíš, že to sama nezvládáš, můžeme ti pomoct – ale musíš chtít.“

Dlouho bylo ticho. Pak Martina tiše řekla: „Já nevím… Já prostě nevím, jak být dobrou mámou.“

V tu chvíli mi jí bylo líto víc než kdy předtím. Vstala jsem a objala ji.

„Nikdo to neumí hned. Ale musíš chtít se to naučit – kvůli sobě i kvůli Honzíkovi.“

Od té doby jsme začaly spolu trávit víc času. Učila jsem ji vařit kašičky, přebalovat i uspávat Honzíka. Byly dny, kdy to šlo lépe a dny, kdy jsme obě brečely únavou i bezmocí.

Ale něco se změnilo – Martina začala být víc přítomná. Přestala tolik utíkat k telefonu a začala si všímat svého syna.

Někdy si říkám: Udělala jsem dobře? Měla jsem být přísnější? Nebo trpělivější? Jak byste to řešili vy? Je možné naučit někoho být rodičem – nebo je to něco, co musí přijít samo od sebe?