Kdo jsem? Příběh o hledání vlastní identity v české rodině

„Tohle je tvoje sestra?“ zeptala se paní učitelka a ukázala na starou třídní fotku, kde jsme stáli vedle sebe. Bylo mi tehdy osm a na fotce jsem měl dlouhé vlasy, květované šaty a rozpačitý úsměv. Vedle mě stál můj bratr Tomáš, krátké vlasy, modré tričko, široký úsměv. „Ne, to jsem já,“ odpověděl jsem tiše a cítil, jak mi hoří tváře. Ve třídě se rozhostilo ticho, které bylo horší než smích.

Od té chvíle jsem věděl, že jsem jiný. Jmenuji se Šimon a narodila jsem se jako Simona. Ale už od malička jsem věděl, že šaty nejsou pro mě, že se necítím jako holka, i když to všichni tvrdili. Maminka mi každý den zaplétala copánky a říkala: „Holčičky mají být krásné.“ Já jsem ale chtěl běhat s klukama po hřišti, lézt po stromech a hrát si na vojáky. Když jsem si jednou ostříhal vlasy na krátko, maminka plakala a táta jen zavrtěl hlavou: „Co z tebe bude?“

V naší vesnici u Tábora se o takových věcech nemluvilo. Všichni znali všechny a každý věděl, co je správné. Když jsem začal chodit na druhý stupeň, začaly posměšky. „Simono, proč vypadáš jako kluk?“ „Jsi lesba?“ „Jsi vůbec holka?“ Každý den jsem se vracel domů s knedlíkem v krku a předstíral, že je všechno v pořádku. Maminka si toho všimla: „Simčo, co se děje?“ Ale nikdy jsem jí nedokázal říct pravdu.

Jednou večer jsem seděl v pokoji a díval se na staré fotky. Na jedné z nich jsme byli s Tomášem na dětském hřišti. Oba v teplákách, oba šťastní. Jenže on mohl být sám sebou a já musel pořád něco předstírat. V tu chvíli jsem si řekl: Už dost. Musím to říct nahlas.

Druhý den u večeře jsem se nadechl: „Mami, tati… já nejsem holka.“ Táta položil příbor a podíval se na mě: „Co to zase vymýšlíš?“ Maminka zbledla: „Simčo… vždyť jsi naše holčička.“

„Nejsem,“ zašeptal jsem. „Jsem kluk. Jmenuju se Šimon.“

Následovalo ticho. Táta vstal od stolu a odešel do obýváku. Maminka začala plakat. Tomáš jen seděl a díval se do talíře.

Od té doby bylo doma dusno. Maminka mi dál říkala Simčo a kupovala mi dívčí oblečení. Táta se mnou skoro nemluvil. Ve škole to bylo ještě horší – někdo našel můj deník a rozkřikl to po celé škole. „Hele, Simona chce být kluk!“ Smáli se mi, házeli po mně papírky, někdy i kamínky.

Jednou jsem utekl z hodiny tělocviku a schoval se za školou. Tam mě našla paní učitelka Novotná. Sedla si vedle mě na lavičku: „Šimone… vím, že to máš těžké. Ale nejsi sám.“ Poprvé někdo použil moje jméno. Rozbrečel jsem se.

Začal jsem chodit k psycholožce do Tábora. Byla laskavá a trpělivá. Pomohla mi pochopit, že nejsem špatný člověk jen proto, že nejsem jako ostatní. Ale doma to bylo pořád stejné. Maminka mi jednou řekla: „Kdyby ses aspoň snažil být normální…“ Táta mě přestal brát na ryby.

Jednoho dne přišla do školy nová spolužačka – Klára z Prahy. Byla jiná než ostatní – měla fialové vlasy a nosila trička s nápisy o svobodě. Sedli jsme si spolu na obědě a ona se mě zeptala: „Jak ti mám říkat?“ „Šimon,“ odpověděl jsem nesměle.

Klára byla první člověk v mém věku, který mě přijal takového, jaký jsem byl. Díky ní jsem začal věřit, že můžu být sám sebou i tady na vesnici. Jednou jsme spolu seděli u rybníka a ona řekla: „Víš co? Kašli na to, co si myslí ostatní.“

Ale nebylo to tak jednoduché. Jednou večer přišel táta do mého pokoje: „Víš, že tě mám rád… ale nikdy nebudu mít syna.“ Odešel a já zůstal sedět v tmě.

Přemýšlel jsem o tom dlouho – jestli má cenu bojovat za to, kým jsem. Jestli má cenu ztratit rodinu kvůli pravdě o sobě samém.

Jednoho dne jsme měli ve škole projekt o identitě. Každý měl přinést fotku z dětství a říct něco o sobě. Přinesl jsem tu slavnou fotku – tu, kde všichni hádali, kdo je holka a kdo kluk.

„Tohle je moje fotka,“ začal jsem před třídou roztřeseným hlasem. „Celý život mi říkali Simona, ale já jsem Šimon. Není vždycky jednoduché poznat, kdo jsme podle toho, jak vypadáme.“

Ve třídě bylo ticho – tentokrát jiné než dřív. Klára se usmála a několik dalších spolužáků taky.

Doma to pořád není jednoduché – maminka pořád doufá, že si to rozmyslím, táta už skoro nemluví vůbec. Ale já už vím, kdo jsem.

Někdy večer přemýšlím: Stojí za to být sám sebou i za cenu bolesti? Nebo je lepší žít ve lži jen proto, abychom neztratili ty nejbližší? Co byste udělali vy?